TCM - Tradiční čínská medicína, živ.styl 5elementů ap

...pokračování dle J.Heřta:

Čínské medikamenty

Základní složkou tradiční čínské medicíny, ať už v její původní podobě – tcM, tak i
v její modernizované, eklektické podobě – TCM, je léčba medikamentózní, která je
doplňována akupunkturou, moxibuscí, Tui- na masážemi, meditačním cvičením čchi-kung a
Tai-či, speciální výživou a doporučením správné životosprávy. V západních zemích se
většinou čínské medikamenty používají samostatně. Významný rozdíl mezi čínským a
západním přístupem je, že zatímco čínský lékař vybírá vhodný lék individuálně podle klasické
čínské diagnostiky, v západních zemích se vychází z diagnostických jednotek vědecké
medicíny a léky jsou volně k dispozici v některých prodejnách. Používání čínských
medikamentů se dnes stalo módním a jejich export z Číny na západ se stal jednou
z významných položek čínského zahraničního obchodu.

Spektrum léčebných prostředků je v Číně mimořádně rozsáhlé a jejich používání je
starého data. Podle čínské tradice se bylinné léky používaly už ve 3. tisíciletí př. n. l. Na
základě zkušeností, které jsou připisovány Shen Nongovi, „Božskému zemědělci“, byl později
sestaven první herbář, Shen Nong Ben Cao Jiang, který obsahuje 365 léčivých rostlin,
Používají se dodnes. Některé z nich jsou domácí i v Evropě, jiné byly z Orientu do Evropy
dovezeny, jako např. forsythie nebo magnólie. Většina orientálních rostlin je však v Evropě
neznámá. Podle dnešních čínských katalogů existuje 11.000 léčivých rostlin, 1500 léčebných
preparátů ze zvířat a 80 minerálů (např. pemza nebo sádrovec). Oficiální lékopis je podstatně
zúžený, obsahuje 1000 jednoduchých a 1500 komplexních léčiv. Ještě omezenější je počet
léků, exportovaných do Evropy a USA. Německý lékopis čínských léčiv obsahuje např. jen
300 léků, z nichž 90% jsou léky bylinné, 10% zvířecí.

V Evropě se čínské byliny většinou používají jednotlivě, méně často v individuálně
připravené směsi z několika málo bylin. Podle čínských receptur se však byliny nepoužívají
jednotlivě, ale vždy ve směsích ze 4 – 20 bylin s předpokladem, že se účinek potencuje nebo
že se event. toxické látky neutralizují jinou bylinou. Takových receptur existují tisíce a
studenti TCM se je musí naučit nazpaměť. Nejběžnější formou léku jsou sušené směsi bylin
k výrobě čajů. U bylin s nepříjemnou chutí se dává přednost tabletám nebo kapslím. Existují i
granulované preparáty k instantnímu použití, masti, tinktury i tonizační vína.

I preparáty ze zvířat jsou v Číně stále v oblibě, ale jejich používání se neřídí podle
čínských principů, např. pěti elementů, ale podle mystických a magických představ.
Podrobnější rozbor praxe TCM v Čině nepodáváme, protože jak diagnostika, tak i
popisy bylin, příprava léčiv a zejména jejich volba jsou nesmírně variabilní, pro Evropana jen
těžko srozumitelné a v různých publikacích jinak podávané. Pro bližší seznámení
s medikamentózní terapií je nutné prostudovat rozsáhlejší díla o čínské medicíně.

Hodnocení: Používání bylin se zrodilo i v Číně z empirie, podobně jako bylinářství
evropské. Orientální byliny nepochybně obsahují účinné látky, které mají významné a
v medicíně použitelné farmakologické efekty, i když exaktních poznatků o jejich léčivé
hodnotě je zatím minimum. Z původní empirie však spojením s mystickými principy čínské
medicíny vznikl z jednoduchého bylinářství komplikovaný a těžko pochopitelný systém.
Používání čínských bylin v západních zemích je tak z řady důvodů značně problematické a
navíc spojeno s vážnými riziky.

Problém představují i názvy čínských bylin. Některé z nich jsou u nás neznámé, nebo
bylo jejich čínské jméno špatně přeloženo, takže často není jasné, jaké byliny preparát
obsahuje. Různé druhy rostlin mají v Číně stejné jméno, a naopak tatáž rostlina má jmen
několik. K jejich záměně proto dochází často.

Jiným problémem je kvalita čínských bylinných preparátů. Zjistilo se, že se při jejich
pěstování na velkých plantážích téměř všeobecně používají pesticidy. Jiné léky zase obsahují
vysoké množství toxických těžkých kovů nebo plísní. Podle německých kontrolních orgánů je
takto zatíženo 44% čínských bylin. Pěstování rostlin i příprava a další zpracování rostlinných
drog mimoto podléhají daleko menší kontrole než je tomu v západních zemích. Proto se např.
v Německu mohou používat jen ty čínské bylinné drogy, které byly kontrolovány podle
evropských norem. Určitým východiskem je to, že se v posledních letech dovážejí sušené
rostlinné drogy, které jsou v Evropě kontrolovány a teprve po jejich prověření jsou z nich
připravovány léčebné směsi. Některé z léčivek se už také začínají z tohoto důvodu pěstovat
v Evropě. Hotové léky, dovážené z Číny, západní autority nedoporučují používat, protože
jejich složení je nestandardní a vedle časté příměsi jedů, kancerogenních látek, těžkých kovů a
pesticidů někdy obsahuji i příměsi syntetických látek, jako jsou např. analgetika, kortizon,
antidepresiva, antidiabetika nebo Viagra. U takových léků, které jsou dnes nabízeny např. na
internetu, v čínských restauracích nebo drogeriích se syntetická příměs zjistila ve čtvrtině
případů. Některé evropské státy proto uveřejňují na oficiálních webových stránkách varování
s uvedením konkrétního názvu takových léčiv. Zasahují také státní úřady, které v řadě zemí
dovoz některých čínských bylin podstatně omezily.

Dalším z mnoha problémů je přítomnost toxických látek v některých čínských
bylinách, a u většiny z nich není zatím známo, jaké mají vedlejší účinky a jaké interakce
s chemickými léky lze očekávat. Byla popsána už řada vážných otrav. Nebezpečné jsou třeba
Aristolochia (podražec), Ephedra nebo bylina Bu huan. Např. po používání léků z aristolochie
došlo v Belgii v 90. letech minulého století k hromadnému poškození ledvin a 70 postižených
žen skončilo na umělé ledvině. Popisovány jsou případy selhání jater, vznik rakoviny,
poškození mozkových funkcí i alergické reakce.
Z těchto důvodů mnozí západní zastánci orientální medicíny doporučují svým
pacientům léky ze Singapuru nebo Japonska.

Pestré je i spektrum preparátů živočišného původu. Používají se sepiové kosti, žížaly,
pijavice, šupiny pyskouna, tkáně gekonů, pokožka z cikád, želví polévka, trus veverek
poletuch, ale také části vzácných velkých obratlovců, roh nosorožce, tygří kosti proti
bolestem kloubů, tulení varlata k posílání potence, medvědí žlučník u úrazů aj. Proti
používání takových „léčiv“ se v západních zemích vzmáhá stále silnější kritika, protože jejich
účinnost nikdy nebyla prokázána a zejména jde o naprosto zbytečné vybíjení zvířat v přírodě,
se kterými se kromě toho často krutě zachází. A vždy jde o druhy ohrožené, nejvzácnější,
protože zřejmě v jejich vzácnosti má spočívat jejich účinnost.

Podobně jako na západě, tak i v naší republice se zvyšuje zájem o čínské
medikamenty. Ještě před deseti léty jsme znali z TCM prakticky jen akupunkturu, dnes se u
nás postupně rozvíjejí i ostatní součásti TCM včetně bylinářství, i když ne v takovém rozsahu
jako v zemích západní Evropy. Čínské bylinné preparáty se zatím většinou nabízejí jen na
internetových stránkách. Na knižním trhu se objevují publikace o čínské medicíně i
samostatné knihy o čínském bylinářství. Přehled většiny čínských, v Evropě dosažitelných
bylin, podává např. kniha P. Odyové, nebo H. Beinfeldové a H. a E. Korngolda.
_____

Čínská masáž

Masáže mají v Číně dlouhou tradici a považují se dnes za integrální součást tradiční
čínské medicíny. Někteří ji dokonce považují za součást hlavní a nejoblíbenější. Nejstarší
odkaz na masáže je v díle „Klasikové vnitřního lékařství Žlutého císaře“, kde se uvádí, že
existuje dvanáct různých masážních technik. Dodnes existuje několik různých způsobů
masáže. Některé z nich jsou jednoduché a jsou určené pro prevenci onemocnění a pro domácí
léčbu, jiné se používaly k léčbě válečných zranění, jiné při léčbě různých nemocí.
Nejznámější z nich jsou dnes dvě techniky, an-mo (tlačit a třít) a tchuej-na, také tuina
(posunout a držet). První z nich se široce používala už ve středověku a byla tehdy hlavní
léčebnou metodou pro dětské nemoci. Dnes se technika an-mo používá k domácí léčbě
lehčích onemocnění, k celkovému uvolnění, ke snížení náchylnosti k nemocem. Druhý typ
masáží, thuej-na je ponechán profesionálním masérům a lékařům v nemocnicích. Tyto
techniky jsou technicky náročnější a vyžadují údajně delší školení. Používají se vždy jen po
určení diagnózy metodami TCM a aplikují je tedy jen osoby vyškolené v TCM.
Obě techniky jsou údajně plnohodnotnou náhražkou akupunktury a používají se u
osob, které mají obavy z píchání jehlami. Smyslem masáží není jen mechanické dráždění kůže
nebo hlubších vrstev, ale především se má ovlivnit proudění čchi, nebo je to léčící sám, který
pacientovi dodává čchi „jako dar vesmíru z pozřené potravy a vdechovaného vzduchu“
(Gascoigne). Důležitá je i kvalita čchi: „Darovat čchi se soucitem působí na příjemce tělesně
i duševně velmi blahodárně“ (Gascoigne).
Specifickým rysem čínských masáží je, že se neprovádějí v místech bolesti, jak je
tomu v případě běžných evropských masáží, ale v určených bodech, které zhruba odpovídají
akupunkturním aktivním bodům a mají tedy ovlivnit orgány k nim patřící. Čínská masáž je
tedy jakýmsi zdokonalením akupresury. Další variantou čínských masáží je masáž podle
německého autora Penzela, který doporučuje masáž podélnými tahy v průběhu meridiánů.
Pokud jde o techniku masáže, tak se v místě předpokládaného bodu kůže masíruje
špičkami prstů, palcem nebo i klouby prstů. Čínská masáž an-mo si vyžádá obvykle 20 minut
až jednu hodinu a provádí se na několika místech v určitém pořadí a také různými technikami,
např. roztíráním, valchováním, hnětením, tlačením, otíráním, uchopováním aj. Některé
techniky se aplikují přes oděv, jiné přímo na kůži, která se potírá různými prostředky jako je
sezamový olej, mastkový prášek, ocet, čínský balzám, při čemž každý z nich má mít jiný účel,
např. doplnit čchi, odstranit vlhkost apod.
Techniky thuej-na jsou určeny jen pro léčbu chorob, a proto jsou rezervovány pro
specialisty. V Číně je tato technika velice oblíbená a mnozí pacienti jí dávají přednost před
akupunkturou, i když je to léčba dražší. Používá se většinou u svalových a kloubních nemocí,
ale někdy i při vnitřních chorobách nebo u menstruačních potíží. V čínské medicíně je thuejna
masáž považována za nejvhodnější terapeutickou metodu pro děti, a dává se jí přednost
před akupunkturou i bylinářstvím.

Hodnocení: Od čínské masáže nelze očekávat nic jiného než od jiných typů masáží.
Protože akupunkturní body i meridiány jsou pouhým mýtem, nemá smysl používat masáž
zaměřenou na takové body nebo neexistující dráhy. Ovlivnit některé orgány může jen masáž,
která se provádí plošně v tzv. Headových zonách, které mají inervaci ze stejného segmentu
jako nemocný orgán.
Základním efektem masáží, čínských i jakýchkoli jiných, je zvýšení prokrvení kůže,
při hlubší masáži uvolnění svalových kontraktur a navození příjemného pocitu, relaxace.
Příznivý efekt masáží na psychiku pacienta i na potíže psychosomatické je nesporný,
masáže jsou prakticky bezrizikové, a proto je lze ve výše uvedených případech doporučit.