Kometa píše:
- a druhou na všechny - jak se vyrovnáváte s tím, že jste objevili klíč ke zdraví a díváte se na vaše nejbližší, jak se dál ničí? Jak moc se je snažíte přesvědčit, aby se sebou něco dělali? Problém mojí maminky je, že naprosto ignoruje fakt, že existují nemoci. Prostě je zcela popírá a nešetří slovy "hypochondr" a podobně. Jediná nemoc, která se dostala za tuto bariéru, je rakovina. Ale ona si myslí, že je vyléčená a opět jí vytlačila z mysli. Jenže já se o ní bojím a váhám, jak moc se jí snažit promlouvat do duše a děsit. Bojím se, že zdravotní rizika bude dál ignorovat a navíc svými řečmi další rakovinu akorát přivolávám.
No, já si především nemyslím, že bych objevila klíč ke zdraví. Pravděpodobnost že něco nevím považuji za hooodně vysokou. Každý člověk si musí najít svou cestu sám, tím je řečeno vše.
Když to rozvedu:
Snažím se necpat nic ani svému dítěti. Dcera má úplně jiné trávení než já, i úplně jiné myšlení. Má ráda jiná jídla, líbí se jí jiné věci, k lidem má jiný přístup. Od narození. Mi dělá někdy dost potíž ji alespoň pochopit tak abych se s ní správně domluvila (bez nedorozumění - potažmo zraňování). Snažím se maximálně vyhovět jejím základním lidským potřebám (já třeba jsem samotář, ona je vyloženě společenská --- není to lehké), protože věřím že lidé kteří jinak vnímají, jinak myslí, potřebují jiné věci, jiné prostředí ... a nemají-li co potřebují, pak onemocní.
Nejdůležitější asi je NEPŘEKRUCOVAT SÁM SEBE. To je ztráta energie.
Co se týče mé blízké rodiny, pak nejlepší domluva je asi s mým otcem. Ten se se mnou baví málo, jelikož podle něj jsem "namyšlená vysokoškolačka", která by se s ním stejně nebavila (a nedá si to vymluvit
). No jo, jsem jediná v rodině kdo tu VŠ má - ale to přeci neznamená, že považuji zbytek rodiny za blbce.. (ale můj otec je o tom skálopevně přesvědčen, cítí se méněcenný). Co se týče zdraví, tak cokoliv mu řeknu bere vážně a nepře se se mnou. Náš rozhovor ovšem není na té úrovni, že bych mu říkala co má dělat (a už vůbec ne co má jíst - proboha !) . Spíše se bavíme o tom co má jaké účinky (on se vyzná dost dobře ve farmakologii, ačkoliv je vyučený elektrikář). Dokonce se mě občas i sám na něco ptá, co by chtěl vědět.
Sestra má střední školu potravinářských technologií - obor konzervárenství a k tomu je vyučená řeznice, takže ta se v potravinách (a ve výrobních procesech) vyzná výborně. Kromě toho má syna, který má alergii na lepek tak silnou, že mu jedno kousnutí do chleba vyvolá bezvědomí. Takže umí potraviny zpracovávat, všechny éčka má v hlavě .. atd. Peče výborné bezlepkové pečivo. Tam taky nemá smysl cokoliv jí rvát do hlavy
Nejhorší je máma. Ta neví nic, věří každé reklamě. Co kde uvidí, okamžitě běží to koupit - hlavně když je to ve slevě. Což by ani tak nevadilo, kdyby ještě ke všemu nebyla naprosto neskutečná manipulátorka, která chce tzv. "vládnout světu". Neustále od ní slyším, že mám špatný (jiný než ona) denní režim, že budu tlustá, že budu mít hemoroidy, že budu mít cukrovku, že budu .... jánevímcovšechno, pokud nebudu dělat/jíst to co ona zrovna vyčetla někde v reklamě že bych měla. A že ještě uvidím a budu litovat, že jsem ji neposlechla. Vůbec ji nezajímá, že mám vystudovanou molekulární biologii a že ty PR články, které ona považuje za "vědecké výzkumy" jsou rohlíky kterými se nechává opíjet furt dokola. Ona ani ráno nemůže vstát (není schopná), pak se narve práškama (hormony, statiny). Odpoledne se ze všech sil zvedne a jde do práce, vrátí se před půlnocí celá oteklá s tachykardií, rozčílená tak že nemůže usnout. A vrhne se k ledničce. Jí většinou v noci (mezi půlnocí a druhou ranní). Její nejoblíbenější potraviny jsou uzeniny a takové ty kupované piškotové rolády polívané umělohmotnou pseudočokoládovou polevou. U toho sleduje v TV "volejte věštci". A co mám s ní dělat ? Ona je v depresi, nic ji nebaví - jen to jídlo a nadávání na okolí (popř. na politiku). Za všechno špatné co jí se v životě přihodilo může někdo jiný (dodnes nemůže odpustit své matce, která je víc jak 10 let po smrti, že ji neměla ráda tolik jak ona by si jako dítě představovala). To je marné takovému člověku něco říkat. Ona by to stejně nechtěla slyšet a i kdyby se snažila, asi by to neslyšela. Mi je jí líto, když vidím že se trápí (zbytečně), to ano. Jenže "pomoct někomu" ... to nejde. Aspoň ne v tom smyslu něco za někoho udělat, něčemu věřit. Každý musí sám. Moje máma má prostě svou víru a všem ostatním nezbývá než snažit se to respektovat.
Citace:
Člověk nemůže žít život za někoho jiného, ale bylo by podle mě nelidské jen přihlížet když vidíte, že se váš rodič žene do záhuby. A o tom, jak moc se angažovat či ne tu právě běží. Myslím, že minimálně je správné poskytnout informace.
- Sdělit druhému informace takovým způsobem, aby byly přijaty, aby jim bylo porozuměno a následně mohly být náležitě využity je někdy strašně těžké. O tom je celá pedagogika a psychologie. Jedná se o zdlouhavý proces, kde klíčové je získat důvěru. Pak to možné je a i tak je nutné vážit slova. Lidé jsou různí a i stejná slova používají v různých významech. Může snadno dojít k dezinterpretacím. Proto každý musí sám. Musí mu to docvaknout samo. Ne každý je ochoten sledovat své tělo co se mu líbí a co ne. Většině lidí to přijde debilní. Pokud nejsou potíže, pak to nedělá asi nikdo. PROČ TAKY ?