Zdraví-AZ Vaše fórum o zdraví

Krásný den všem,

omlouvám se předem, že to bude delší a doufám, že nebudu moc off topic, chtěla bych jen znát Váš názor na můj "případ" od kohokoliv z vás. Jmenuju se Linda a jelikož jsem to všechno dokopala tak daleko, že se každým dnem bojím smrti a zároveň mám panickou hrůzu z klasické medicíny, doktorů a nemocnic, chtěla bych jít na tomhle fóru s kůží na trh a zkusit mé destrukci nějak zabránit. Ve svém věku 28 jsem let jsem zvládla už ledacos, co by mě mohlo zlikvidovat. Kromě anorexie v pubertě a následného přechodu do dlouholeté těžké bulimie (hladovění, přejídání a následné zvracení v cyklech klidně 6 x za den po dobu 10 let) jsem to dorychtovala až do závislosti na alkoholu, který mi dával určitý venil (teda jen v té době, kdy byl užitečný) - každopádně jsem to dopracovala na 10 let závislosti, denně tak lahvinka vína. Co se týče školy a práce, vždycky jsem byla poměrně nadaná a chtěla jsem to "daleko dotáhnout". Ve škole jsem dřela jak kůň, abych byla nejlepší. V práci následně to samé. Skončilo to tím, že jsem se rozhodla opustit bývalého přítele a kolegu a hledat práci jinde. Byl to hodně emotivní krok, který znamenal opustit i komunitu a přátele, které jsme měli společné, tzn. začít úplně znovu. A poté jsem se dvakrát sesypala. Jednou jsem si musela zavolat záchranku přímo z práce, protože jsem myslela, že mám infarkt (tehdy jsem ještě nevěděla nic o panické poruše) a podruhé jsem ztrácela vědomí u přítele na bytě. V nemocnici mi vždy řekli, že jsem mladý zdravý člověk a mám všechno před sebou, ale nikdy mi neudělali vyšetření. A když si promítnu to, že neviděli moje

[quote="Linn":2fmo89yw]Krásný den všem,

omlouvám se předem, že to bude delší a doufám, že nebudu moc off topic, chtěla bych jen znát Váš názor na můj "případ" od kohokoliv z vás. Jmenuju se Linda a jelikož jsem to všechno dokopala tak daleko, že se každým dnem bojím smrti a zároveň mám panickou hrůzu z klasické medicíny, doktorů a nemocnic, chtěla bych jít na tomhle fóru s kůží na trh a zkusit mé destrukci nějak zabránit. Ve svém věku 28 jsem let jsem zvládla už ledacos, co by mě mohlo zlikvidovat. Kromě anorexie v pubertě a následného přechodu do dlouholeté těžké bulimie (hladovění, přejídání a následné zvracení v cyklech klidně 6 x za den po dobu 10 let) jsem to dorychtovala až do závislosti na alkoholu, který mi dával určitý venil (teda jen v té době, kdy byl užitečný) - každopádně jsem to dopracovala na 10 let závislosti, denně tak lahvinka vína. Co se týče školy a práce, vždycky jsem byla poměrně nadaná a chtěla jsem to "daleko dotáhnout". Ve škole jsem dřela jak kůň, abych byla nejlepší. V práci následně to samé. Skončilo to tím, že jsem se rozhodla opustit bývalého přítele a kolegu a hledat práci jinde. Byl to hodně emotivní krok, který znamenal opustit i komunitu a přátele, které jsme měli společné, tzn. začít úplně znovu. A poté jsem se dvakrát sesypala. Jednou jsem si musela zavolat záchranku přímo z práce, protože jsem myslela, že mám infarkt (tehdy jsem ještě nevěděla nic o panické poruše) a podruhé jsem ztrácela vědomí u přítele na bytě. V nemocnici mi vždy řekli, že jsem mladý zdravý člověk a mám všechno před sebou, ale nikdy mi neudělali vyšetření. A když si promítnu to, že neviděli moje