Zajímavá studie -
vliv humátu sodného na metabolizmus jodu u ovcí.
Citace:
Huminové látky byly v minulosti předmětem studia především pro jejich pozitivní působení na živé organizmy. KRUGOV a MAYKOVA (1988) referují o 10 – 30 % zvýšení výnosů zemědělských plodin po aplikaci huminových látek, u drůbeže pak pozorovali zvýšení užitkovosti o 15 – 25%, u jiných hospodářských zvířat, podpůrný vliv na reprodukci, životaschopnost potomstva, kvalitu masa a kožešin. GRIBAN (1988) a HERZIG (1993) po podávání humátu sodného (HuNa) zjistili vyšší přírůstky a sníženou mortalitu u mladého skotu, GRAČEV (1982) po aplikaci stejného preparátu zaznamenal u dojnic zlepšení reprodukčních ukazatelů, kvality mléka, snížení výskytu mastitid a počtu somatických buněk v mléce. Z terapeutického hlediska je možné využití biochemicko – farmakologických účinků těchto látek. Jedná se o působení antiflogistické, adstringenční, antibakteriální a virocidní (LOTOSH, 1988; LENK a BENDA, 1989), upravující metabolizmus střeva (DVOŔÁK, 1994), chránící sliznici střeva tvorbou filmu omezujícího absorpci endogenních a exogenních toxinů z lumina střeva, ale i tvorbou komplexů s těmito toxiny (KÜHNERT, 1991). Aktuální jsou i antikancerogenní účinky vyúsťující až v kompletní regresi maligního bujení popsané TOLPOU (1976), ADAMKEM (1976) a BUSLOVIČEM (1982).
Na druhé straně COOKSEY (1985) označil huminové látky za potenciální zdroj environmentálních strumigenů. Zjistil, že resorcinol, který je degradačním monomerem huminových kyselin (CHOUDRY, 1981) a byl detekován v pitné vodě v endemické oblasti výskytu strumy, způsobil významné zvětšení štítné žlázy a snížení T4 a T3 u krys. Stejně tak další produkty oxidace, redukce a mikrobiální degradace huminových kyselin (floroglucinol, orcinol, pyrogall a 3,5- dihydroxybenzoová lyselina) vykázaly v pokusech in vitro antityroidální aktivitu (COOKSEY, 1985). Bylo zjištěno, že huminové kyseliny účinně váží jod a mohou redukovat jeho biodostupnost (SUMMERS a kol., 1989; CHRISTIANSEN a CARLSEN, 1991; HUANG a kol., 1994). Další strumigenní působení huminových látek spočívá v inhibici tyroidální peroxidázy (HUANG a FUNG, 1991; SERBAN a NISSENBAUM, 1986) a jaterní 5’- monodejodinázu, která je odpovědná za konverzi T4 na T3.
Vzhledem k absenci zveřejněných údajů týkajících se antityroidálního působení huminových látek u přežvýkavců, dispozičnímu výskytu rašelinných a bažinných formací v jižních Čechách a s přihlédnutím k prevalenci hypotyreoz, jmenovitě strumy u mláďat hospodářských zvířat v těchto oblastech (KURSA a kol., 1997), uspořádali jsme pokus u ovcí s cílem ověření strumigenního působení humátu sodného.
Citace:
Chelatační schopnosti a dispozice huminových látek k tvorbě metaloorganických komplexů jsou dobře známy (BRUMMER a kol., 1986; LIVENS, 1991; TIPPING, 1991). Následkem těchto reakcí dochází k omezení biodostupnosti minerálních látek a stopových prvků u rostlin a živočichů. Za předpokladu znalosti schopnosti huminových kyselin vázat jod, což bylo doloženo v mnoha experimentech (BURKAT, 1964; SUMMERS a kol., 1989; CHRISTIANSEN a CARLSEN, 1991), lze uvažovat, že dochází k přímé interakci mezi přijatým jodem a huminovými látkami v trávicím traktu.