PavelZ píše:
Povídka
Právo na zdraví (Tomáš Jindříšek)
Čekal jsem je již dlouho, takže mě nepřekvapilo, když opravdu přišli. Trochu mě jen zarazila vysoká hodnost důstojníka podepsaného pod rozkazem. "Pan Alois Vomáčka?" Zeptal se muž v uniformě, ale na odpověď nečekal. "Mám na vás zatykač podepsaný vrchním velitelem bezpečnostních farmaceutických sil dislokovaných v oblasti.
Půjdete s námi! Po dobu vašeho zadržení jsou pozastavena vaše občanská práva s vyjímkou práva první pomoci a práva užívání vašich léků." Poté mi okamžitě nasadili pouta a naložili mě do policejního antonu. Cestou jsem přemýšlel, jak to se mnou mohlo dojít tak daleko. Věděl jsem stejně jako ostatní, že je moje chování ilegální. Jediný rozdíl byl možná v té drobnosti, že já znal historii vzniku naší nové společnosti.
Na začátku jednadvacátého století se vše podřídilo byznysu. Nejbohatšími byly společnosti prodávající zbraňové systémy, dvojkou na trzích byly farmaceutické koncerny. V době fúzí došlo k propojení. Obchodníci svírající v jedné ruce samopal a v druhé ruce lék proti nachlazení. Bylo jen otázkou času, než někoho napadlo, že produkt číslo jedna účinně podpoří prodej produktu číslo dva. Na náměstí před futuristickou budovou zdravotního komisařství právě skládaly přísahu desítky nových příslušníků farmapolicie. Skandovali základní heslo: "Za povinné zdraví a svobodu!" Museli jsme do budovy vstoupit zadním vchodem. Soudil mě samosoudce MUDr. Jiří Pečenka. V místnosti kromě nás stáli pouze dva policisti. Soudy pracují v naší době velmi efektivně. "Pane Vomáčko," začal soudce laskavě, "jste si vědom, že vaše chování vysoce poškodilo vaše právo na zdraví a narušilo závažným způsobem morální suverenitu společnosti?" Byl jsem si toho vědom. Jedna věc je nedodržovat předepsanou měsíční kvótu na užívání vitamínů a potravinových doplňků, to dělá spousta lidí a jsou za to jen pokuty a občas zápis do kádrových materiálů. Já jsem ale udělal něco mnohem závažnější. "Pane Vomáčko, dva roky jste neužíval preventivní léky proti závažným chorobám. Proti rakovině, leukémii, ebole a dokonce i proti případné mozkové dysfunkci! Proč? Proč jste tak hazardoval se svým zdravím?" Když jsem se neměl k odpovědi, soudce dodal podezřívavě: "Nepatříte snad k zakázané sektě alternativců, která odmítá přijímat léky?" "Ne vaše ctihodnosti, já jen nesnáším lékárny, děsí mě." Soudce se zatvářil nedůvěřivě a pak zmateně, než začal znovu mluvit, chvíli něco studoval na monitoru. "Ale podle našich záznamů je v blízkosti vašeho bydliště hlavní lékárna. Největší a nejmodernější lékárna ve městě. Věděl jste, že dříve to bylo budova hlavního vlakového nádraží? Ale kam by dneska někdo jezdil, že." Dodával soudce žoviálně. "Šest pater, čtyřicet oddělení, stotřicetdva prodejních míst, dva dětské koutky, pravidelné ochutnávkové akce, kino pro promítání nových lékových trendů. trojrozměrné videoreklamní poutače." Soudce se dostával do náboženského vytržení, povstal a poslední věty už brunátně křičel: " A vám. A vám se to nelíbí, vy si dovolujete odmítat lékařskou péči, pohrdat výdobytkem, právem naší civilizace, sabotovat farma byznys! Tak to ne přítelíčku, to tedy ne, vy budete zdravý, i kdyby vás to mělo zabít!"
Soudce se zase uklidnil, vrátila se mu normální barva a mluvil opět laskavě. "Pane Vomáčko, byl jste shledán vinným z porušení svého práva na zdraví zvlášť hrubým způsobem ve smyslu paragrafu dva odstavce tři zdravotního zákona. Vzhledem k tomu, že vaše patologické jednání vypovídá o značném psychickém narušení, odsuzujete se k doživotní lékařské terapii v psychiatrické léčebně se zvýšenou ostrahou. Podmínečné propuštění možné za třicet let. Vaše terapie bude financována z vašeho majetku, který se tímto rozhodnutím zabavuje a propadá státu. Odvést!" Jedno jsem věděl jistě a hřálo mě to u srdce. Lékárnu už v životě neuvidím.
Bohužel to může být v následujících letech opravdu denní realita.