Ne každý si dnes uvědomuje, jak velký vliv měli na západní myšlení např. C.Jung a S.Freud a jejich následovníci, a hlavně souvislosti ze kterých Freud a Jung také čerpali (vlivy novopohanství, mysticismu, kabaly, mystérií, transových stavů atp.).
Zatímco přínos Freuda byl oceňován v českých zemích velmi brzy, Carl Gustav Jung to u nás měl o mnoho složitější. Šaldovo postesknutí z konce dvacátých let 20.st., že naši lidé, věrni pařížské módě, běží se snobskou zaslepeností za Freudem, zatímco hlubšího myslitele Junga neznají, nenašlo v české kulturní veřejnosti odezvu. Teprve po Jungově smrti, koncem šedesátých let se zásluhou Huga Širokého (1933-1972) začal Jungův odkaz přibližovat odborné veřejnosti. Ale až do listopadových událostí zůstalo Jungovo učení vyhrazeno zájmu nemnoha lidí.
Jung má své nezastupitelné místo pro psychologii v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Má významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie. Definoval mnohé dnes již zažité pojmy jako např.: komplex, kolektivní nevědomí, archetyp, anima/animus, introverze/extroverze...
Jungova teorie mýtů a archetypů i termín kolektivní nevědomí se staly součástí všeobecných znalostí.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gusta ... _s_FreudemV určitém slova smyslu se hovoří u Freuda a Junga o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek svého psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi sexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu přišlo jako silně omezující.
Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in patribus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil jeich vztah konkurence.
Důsledná cesta za hlubším poznáním lidské psyche přivedla Junga po několikaleté spolupráci k rozchodu s Freudem. Na základě klinických, historických a transkulturních výzkumů a v neposlední řadě na základě konfrontace s vlastním nevědomím rozvedl své poznatky do otevřeného systému analytické psychologie. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, originální psychologickou typologii, teorii snu. Věnoval mimořádnou pozornost psychologické interpretaci alchymie, psychologii náboženské zkušenosti, psychologii umění a kolektivního nevědomí, a to zejména jeho projevům v novodobé historii. Osvětlil psychologii procesu individuace a na jeho základě prvořadý význam jedince v rozvoji lidstva.
Na základě celoživotního zkoumání nevědomé psyche a ve spolupráci s nositelem Nobelovy ceny fyzikem Wolfgangem Paulim postuloval
princip synchronicity jako princip akauzálních smysluplných souvislostí a uvedl výdobytky moderní psychologie nevědomí do vztahu k výsledkům moderní přírodovědy.
Historické souvislosti viz např. Richard Noll ve své knize " Carl Gustav Jung - tajný život ", nebo ohledně Freuda - Dr. David Bakan: " Freud a židovský mysticismus " ...na ulozto k Freudovi je citace a úvaha ke knize v (pdf) dokumentu s názvem Mystika a psychologie.
... za dobré považuju znát historické pozadí a souvislosti kořenů mnoha dnešních "moderních" nebo jen módních boomů...a jejich dosahů i na interpretaci kvantové fyziky a psychologie i biologie člověka, jak je to nejen u New Age, ale postupně a stále častěji už i u různých vědců.
Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky privatio boni (toto pojetí zla razil círk.otec Augustin). Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nachází pro tvrzení psychologické zdůvodnění. ( ...podobně se vyjadřují dnes mnozí, kteří vztahy jing-jang aplikují ÚPLNĚ na vše...možná že i na něco kde taková aplikace je matoucí...
)
Je někdy těžko dohlédnutelné a rozlišitelné u "věcí mezi nebem a zemí",
co je ještě přínosné, a co je už nejspíš zavádějící...
Zároveň je tedy nutné učit se oddělovat "balast" komerčních a líbivých věciček co se na to nabalily, od toho, co různé netradiční přístupy v psychologii, kvantové fyzice a dalších vědách, přinesli podnětného
(ne vždy jde ale pokrok dopředu..., jak ostatně ukazuje i stav dnešní civilizace a jejích "pokrokových" postupů...).
Mnohdy je to jak zpívá pan Werich s Voskovcem: "jeden krok dopředu a dva zpátky..."
Malý příklad: Podobně je to s vlivem východních technik a způsobu myšlení na některé vědní nebo lékařské obory...Gestalt terapie byla v době svého vzniku brána jako rebelská a byla odsuzována, dnes je jednou z nejpoužívanějších a uznává se její přínos..., podobně začíná i v ČR pomalu růst praktikování a "kreditu" třeba u Biosyntézy a bioenergetických cvičení v psychoterapii (zde vliv nejen východní tradice ale zvláště Freudova žáka W.Reicha a dalších), na které také jako u Gestalt terapie a jiných směrů, mělo vliv aplikování východních tradic (více viz vlákno Psychosomatika..., a také vlákno " Chůze-Cviky-Bolesti páteře a kloubů..." ).
--------------
PS:
střípky ze života C.Junga:(čerpáno z: C.G.Jung- Člověk a duše)
...jeho dědeček živě komunikoval s duchy blízkých zemřelých, jimiž se cítil obklopen. Dva jeho synové a několik příbuzných byli rovněž protestantští duchovní. Svou matku prožíval Jung jako bytost s dvěma osobnostmi: jedna byla vřele lidská, s tradičními názory, vázaná na tento svět, neškodná, druhá byla zvláštní, jakoby mimo přítomný svět, nepředvídatelná, hrozivá osobnost, hovořící sama se sebou a říkající věci, které se syna hluboce vnitřně dotýkaly.
Manželství rodičů nebylo harmonické, v roce 1878 došlo dokonce k jejich přechodnému odloučení a malý Carl Gustav byl určitý čas v péči tety, což prožíval jako zklamání a opuštění.
Žil ve vnitřním rozpoložení příznivém pro vznik neurózy, a ta u něho v počátcích gymnaziálního studia po konfliktu se spolužákem vskutku vznikla. Objevily se u něho "záchvaty", lékaři vyslovili dokonce podezření na epilepsii. Neuróza mu umožnila únik z reality: přestal chodit do školy, oddával se vlastním zálibám a vzdělával se doma v otcově knihovně. Z neurózy ho vytrhl teprve pocit silného zahanbení při náhodně zaslechnutém rozhovoru otce s lékařem. Mobilizoval veškerou svou vůli, vrátil se do školy a začal se pilně učit. Zkušenost s neurózou si nesl po celý život.
Už během gymnaziálních studií se dostával s otcem do stále vzrušenějších diskusí o náboženství, o vztahu víry a vědy. Odmítl praktikovat vnějškově náboženské obřady bez vnitřního přesvědčení a prožitku. Zatímco sám měl bezprostřední zážitky náboženské zkušenosti, zdálo se mu nepředstavitelné, že otec jako teolog prožívá krizi víry, a nemá zkušenost Boha, "tu nejevidentnější ze všech zkušeností". S hlubokou účastí pozoroval otcův zoufalý zápas o víru a pokoušel se zprostředkovat mu náboženskou zkušenost v diskusích, které spolu vedli zejména v letech 1892-1894. Pokusy však končily oboustranným zklamáním a odcizením. Jako starý muž vzpomínal, že tragikou jeho mládí bylo, že se musel dívat na to, jak otec doslova před jeho očima ztroskotal na problému své víry. Jung smutně konstatoval, že je odcizila teologie. Otcovo duševní strádání se nakonec spojilo s tělesnou chorobou a počátkem r. 1896 zemřel.
Vedle studia medicíny získával vzdělání všeobecně kulturní a průpravu filozofickou. Hluboce na něho zapůsobil Goethův Faust, z filozofů četl zejména Kanta, Eduarda von Hartmanna a Neitzcheho, kriticky se vyrovnával se soudobým materialismem a evolucionismem. Studium medicíny ukončil v roce 1905 a k překvapení svých učitelů se rozhodl - ovlivněn četbou Kraepelinovy učebnice - pro psychiatrii. Zdálo se mu, že umožňuje spojení přírodovědného a duchovědného přístupu k problému duše a jejích nemocí. Už od roku 1895 navštěvoval s výzkumnými záměry spiritistická sezení, kterých se jako médium účastnila jeho sestřenice. Výsledky svého výzkumu parapsychologických (okultních a spiritistických) jevů zpracoval ve své disertační práci (1902) a téhož roku dosáhl na univerzitě v Curychu doktorátu medicíny.
Manželka Emma se účastnila Jungova odborného života nejen společensky, ale později také svými pracemi z analytické psychologie. Zabývala se zejména psychologickou problematikou legendy o sv. Grálu a problémem animy a anima.
Po nástupu na psychiatrickou kliniku se nejprve vyrovnával s tradičním psychiatrickým přístupem, který na ní vládl, a pak začal vnikat sám do světa duševních chorob, zejména psychóz, který se jeví normálnímu člověku jako cizí a zcela nepochopitelný. Pro neslučitelnost svého přístupu s vládnoucími názory musel své léčebné postupy mnohdy tajit, a tak je dodnes poměrně málo známo, že byl první, kdo se zabýval psychoterapií "velkých" psychóz, zejména schizofrenie. Úsilí porozumět obsahu psychóz ho přivedlo k výzkumným pracem o asociačním experimentu a jeho diagnostickém významu, o emočně podmíněných komplexech aj.
Jungův vztah k Freudovi byl přes obdiv a uznání poznamenán od počátku výhradami. S postupujícím časem v něm přibývalo napětí, jež plynulo ze zásadně odlišného přístupu k základním otázkám, jakými byly pojetí psychické energie (libida), symbolu atd. Jung se od roku 1909 intenzivně zabýval studiem mytologie a srovnávací religionistiky. Fakta z těchto oblastí a jejich psychologickou interpretaci pokládal za jednu z nejdůležitějších cest k pochopení kolektivního nevědomí, jež se Freudovu pojetí vymykalo. Freud rozpoznal v Jungovi mimořádnou osobnost a v rozvíjejícím se psychoanalytickém hnutí ho považoval za svého "korunního prince". Na kongresu v Norimberku byla v roce 1910 založena Mezinárodní psychoanalytická společnost a Jung byl zvolen jejím prezidentem. Rozpory mezi ním a Freudem se mezitím prohlubovaly. Nemohl akceptovat sexuální pojetí psychické energie (libida) ani Freudovo pojetí nevědomí, které podle Junga postrádalo historický a kolektivní aspekt. Neuspokojovalo ho ani téměř výlučně sexuálně determinované pojetí vývoje osobnosti a nemohl přistoupit na Freudův odmítavý postoj vůči parapsychologickým jevům ani na jeho výklad náboženství, vědy a umění. K rozchodu mezi nimi došlo v roce 1913, kdy Jung publikoval knihu Proměny a symboly libida, v níž prosazoval své pojetí, které téhož roku označil názvem analytická psychologie.
Rozchodem s Freudem ztratil valnou část osobních a profesionálních vztahů. Období od roku 1913 do roku 1919 bylo obdobím výrazné introverze: prožíval zpočátku určitou dezorientaci a s ní se dostavila konfrontace s vlastním nevědomím. Hledání vlastních východisek a historických předpokladů bylo provázeno mocnými zážitky vizí a aktivních imaginací (měl například v roce 1914 opakující se vize upozorňující na blížící se světovou válku. Své zážitky a postavy vizí se snažil zachytit literárně i výtvarně. Jako psychiatr si byl až příliš dobře vědom toho, že se pohybuje v nebezpečné blízkosti duševní choroby. Kontakt s realitou si udržoval o to usilovnější prací pro pacienty a početnou rodinu. V té době poprvé použil ústředních pojmů analytické psychologie, jako jsou rozlišení osobního a kolektivního nevědomí, animus, anima, úplné bytostné Já (das Selbst), individuace (1916) a krátce po válce nahradil až dosud užívané termíny dominanty kolektivního nevědomí a praobrazy (die Urbilder - Jakob Burckhardt) termínem archetypy.
V dlouhých chvílích dával průchod spontaneitě a produkoval kresby mandal, jejichž význam jako symbolu celosti pochopil plně teprve později. Do let 1918-1926 spadá studium gnostických spisů. Rozhodujícím mezníkem na cestě k vlastnímu směru bádání a pojetí psyche, které již v roce 1913 označil jako analytická psychologie (název komplexová nebo komplexní psychologie se neujal), je rok 1921, kdy vychází jedno z jeho nejzávažnějších děl - Psychologické typy. Na podkladě rozsáhlých klinických zkušeností a srovnávacího historického studia prokázal, jak orientace ve vnějším i vnitřním světě závisí na základním postoji (extroverzi nebo introverzi) a rozvoji čtyř orientačních funkcí (vnímání, cítění, myšlení, intuice) a jejich vědomé a nevědomé konstelaci.
Po smrti matky (1923) se dal do stavby domu v Bollingenu na břehu Curyšského jezera (tzv. Bollingenská věž). Pokračoval v ní po etapách a čtvrtou, konečnou část dokončil až po smrti své ženy (1955). Vyjádřil v ní v hmotné podobě celost své osobnosti. Byla mu refugiem, v němž bez vymožeností technické civilizace žil v odloučení a vnitřním soustředění.
Po africké výpravě pokračoval ve svých etnopsychologických výzkumech na cestách k Indiánům Pueblo v USA (1924-1925) a k černošským kmenům východní rovníkové Afriky (1925-1926), od nichž cestoval po Nilu přes Súdán do Egypta.
V roce 1928 začal se studiem alchymických spisů, které od počátku podněcovaly jeho zájem svou zdánlivou nepochopitelností a neuchopitelností. V alchymii, jejíž historie se vine od egyptských, chaldejských a helénistických počátků přes arabský a křesťanský středověk do raného novověku, se mu podařilo objevit "historické prefigurace" produktů nevědomí, s kterými se setkal jednak při své konfrontaci s nevědomím, jednak v produktech nevědomí (zejména snové produkci) současných lidí.
Ústřední myšlenkou symboliky individuace, jak je znázorňována alchymií, je zasvěcení do procesu, během
něhož dochází k vnitřní mystické transformaci osobnosti. Junga zajímala zejména symbolika evropské alchymie, která se vyvíjela souběžně s vládnoucím křesťanstvím a měla také křesťanskou podobu. V téže době se seznámil se sinologem Richardem Wilhelmem a napsal psychologický komentář k jeho překladu starého čínského alchymického traktátu Tajemství zlatého květu. Zjistil překvapivé paralely a souvislosti s vlastními výzkumy evropské alchymie.
Jako nezávislý Švýcar se snažil čelit nacistickému vlivu a podílel se na přeměně této společnosti v Mezinárodní společnost pro lékařskou psychoterapii, která umožňovala členství těm, kdo byli z rasových nebo politických důvodů pronásledováni nacisty a nemohli být členy národní společnosti. Jeho konstatování zvláštností židovské psyche - i když vědecky objektivní - bylo v té době nešťastné, neboť bylo vytrženo z kontextu, překrouceno a politicky zneužito, a to přes jeho energické protesty. Tuto svou chybu později plně doznal. Tato skutečnost však nic nemění na jeho zásadním odmítavém postoji vůči všem totalitním systémům a jejich ideologiím, které hodnotil jako psychické epidemie, ať již to byl nacismus, nebo bolševismus. Podporoval své pronásledované kolegy včetně židovských, z nichž mnozí byli jeho žáky.
Ve svých vystoupeních a některých pracích předvídavě upozorňoval na nebezpečí destruktivních sil kolektivního nevědomí, jež hrozí vybuchnout v podobě masových psychických epidemií s katastrofálními historickými následky.
... jako znalec psychologie východního člověka napsal psychologický komentář k Tibetské knize mrtvých.
...podnikl v letech 1937-1938 cestu do Indie, kde mu byly uděleny tři čestné doktoráty - univerzit evropského, islámského a tradičního indického typu
Z alchymistů počátků evropského novověku věnoval zvláštní pozornost Paracelsovi (1942). Zabýval se však nadále terapeuticky závažnou otázkou přenosu, snovou symbolikou a archetypy kolektivního nevědomí a psychologickými aspekty náboženské symboliky.
Svého učitelského úvazku se však v roce 1944 vzdal, neboť dostal srdeční infarkt. Po několik týdnů prožíval tranzitorní stavy mezi životem a smrtí s působivými vizemi, které později vylíčil ve svých Vzpomínkách, snech, myšlenkách. Jen nerad se vracel zpět do trojrozměrného života. Jeho dřívější duševní práceschopnost se vracela velmi pozvolna, ale zkušenosti z blízkosti smrti ho přivedly k novému stupni existenciální integrace a na vyšší úroveň poznání.
V padesátých letech publikoval své nejzávažnější práce. Je to studie o synchronicitě jako principu akauzálních souvislostí (synchronicita jako čtvrtý explikační princip vedle kategorií času, prostoru a kauzality umožňuje hlubší chápání skutečnosti, a to zejména nevědomé psyche). O ústřední symbolice křesťanské epochy pojednává ve své knize Aion. Patrně nejnáročnější je dvoudílná práce Mysterium Coniunctionis, která pojednává o symbolice spojení duševních protikladů, jako ho vyjadřuje alchymická symbolika; nejde o rozumové operace, ale o proces proměny a zrání celé osobnosti.
Jungovu pozornost po léta upoutával celosvětově se vyskytující jev UFO. Na základě množství faktografického materiálu se ho pokusil psychologicky interpretovat v jedné ze svých posledních prací (Moderní mýtus, 1958) jako kolektivně psychologický fenomén projekce ústředního archetypu celosti.
Pozornost teologů vzbudila Jungova Odpověď na Joba (1952), ve které se vyrovnával s vývojem archetypu Boha Starého zákona v Boha Nového zákona, a to zejména s problémem rozštěpení na jeho světlou a temnou část, jejich oddělení a jeho religiózní a morální důsledky. V roce 1953 začala vycházet angloamerická verze jeho Sebraných spisů, verze v německém jazyce začala vycházet v roce 1958.
C. G. Jung velmi záhy poznal, že psyche
spontánně produkuje obrazy náboženského obsahu, že je tedy "naturaliter religiosa" nebo "naturaliter christiana".
Jako lékař si všiml, že náboženský problém je častou příčinou neuróz, a to zejména v druhé polovině života. S narůstajícím věkem a zejména poznáním sílil jeho důraz na náboženský radikál psyche, což je patrno z jeho práce vědecké i psychoterapeutické. Jako kritický vědec se však přísně zdržoval jakýchkoli subjektivních výpovědí a zůstával na úrovni objektivně ověřitelné empirie. Teprve v roce 1957, když se s Anielou Jaffé dal do práce na Vzpomínkách, snech, myšlenkách, doznává v jejich úvodu:
"Zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou Jím jako planety Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtěžší hřích, kdybych měl této síle klást odpor..."Uchoval si duševní svěžest a tvůrčího ducha do vysokého stáří. Zemřel 6. června 1961 po krátké nemoci ve svém domě v Küsnachtu uprostřed početné rodiny. Je pohřben na místním hřbitově. Na náhrobku má biblický citát z 1. listu sv. Pavla Korintským:
" Primus homo de terra terrenus, Secundus homo de caelo caelestis. (První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.) "