Zdraví-AZ Vaše fórum o zdraví

Můj nedokonalý názor je že nečekat odpověď od jiného člověka, spíš se naučit naslouchat více svému tělu...
Co se týká půstu, k dlouhodobějším půstům je nutné se propracovat...na tomto fóru ve vlákně půst (viz funkce Hledej), je dost informací, je nutné začít 1-3 denními půsty a postupně prodlužovat...a za nějaký čas je možné mít užitek i z delších půstů (jinak je to spíš větší riziko než užitek)...samozřejmě se tam dočtete jak klíčová je návratovka...a že grepy a jakékoli jídlo kromě čisté vody, vlastně není půstem jako takovým...
Takže pokud by jste grepy jedla, nebude takové riziko...prostě půjde o očistrnou kůru jídlem...nenazývejte to půstem...

K diskusi:
KOSMICKÉ A DUCHOVNÍ ZÁKONY PROJEVUJÍCÍ SE V ŽIVOTĚ

Existuje zde reálné riziko, že začneme vnímat život a vesmír pouze jako dobře namazané soustrojí zákonů a sklouznem od jednoho extrému (že vše je chaos a náhoda a skřípějící nevypočitatelný stroj), do druhého opačného extrému ...

...další potíž s některými zákonitostmi je, že mohou platit v určitém prostředí a podmínkách, zatímco jindy (jinde) se nemusí projevit...
- tak jako je to třeba ve fyzice, kde nevhodným použitím některého vzorečku ([b:18rf6emb]nedodržíme definiční obor, či podmínky použití ap.[/b:18rf6emb]) [b:18rf6emb]- dostaneme nesmyslný výsledek [/b:18rf6emb](...), [b:18rf6emb]nebo se pomine nějaký jiný VLIV [/b:18rf6emb]který působí (a my o něm nevíme...- proto třeba dosud nenalezli částice gravitony a neví se dosud jaké [u:18rf6emb]vztahy[/u:18rf6emb] mezi proměnnými či konstantami v gravitační teorii mají být aby se to dalo vědecky dokázat...)
(př.: Na začátku 20.století však vědecké výzkumy prokázaly, že v přírodě existuje místo, v němž Newtonovy zákony prostě nefungují - tím místem je miniaturní svět atomu. (s tímto tvrzením uvedeným v knize Gregg Braden: MATRIX – božský zdroj, by ale matfyzák nesouhlasil...i v atomu platí Newtonovy zákony, ALE PŘEVAŽUJÍ nad gravit.silami JINÉ ZÁKONITOSTI A SÍLY (např. el.magn. síla, silná a slabá interakce). Dříve jsme neměli technické prostředky, abychom mohli nahlédnout do subatomárního světa nebo sledovat chování částic atomu během zrodu hvězdy ve vzdálené galaxii. V obou oblastech – té nejmenší i té největší – začali vědci pozorovat jevy, které klasická fyzika nedokáže vysvětlit. Musel být proto vytvořen nový druh fyziky, [u:18rf6emb]založený na zákonech, jež obsahují výjimky[/u:18rf6emb] vyskytující se v našem každodenním životě. To se děje ve sféře kvantové fyziky...).

Podobně pro mnoho dnes zveřejňovaných kosmických nebo duchovních "zákonů" je možné že platí jen za určitých omezených podmínek, a je nutné uvažovat i o dalších vlivech které působí....)

Nejvíce je asi známý karmický zákon, který třeba bible sice přímo výslovně nepotvrzuje, ale mluví prostě o ZÁSADĚ PŘÍČINY A NÁSLEDKU
- zásada že každému se (dříve či později) vrátí to co dělal, ať už to dobré nebo špatné je mnohými potvrzována...a že "Boží mlýny melou pomalu ale jistě" také podle mnohých platí...

Dle některých je to co učili duchovní velikáni v dějinách:

- zákon lásky
- zákon soužití
- zákon rovnováhy

...tyto zákony jsou podstatou učení duchovních poslů, když říkali: "Láska je ta nejsilnější síla",
"Konej bližnímu svému tak, jako bys konal sám sobě" a "Modli se abys dostal oč žádáš." (s postojem jako bys to už dostal, a s postojem vděčnosti, s postojem ne jak je to dobré podle mne ale podle Tebe, Vyšší moudrosti...).
...smutné, že jsme to byli my lidé , kteří přetvořili zákony k prospěchu svému a v honbě za penězi a mocí je přímo zneužili. Stvořili jsme věčné zatracení, neodpustitelné viny, modly, které nás mají zachránit, když budeme poslušní jejich příkazů a mnoho dalších omezení.
Od lidí se očekává, že výměnou za síly života, jež dává příroda, poskytnou sílu svých srdcí. Lidé mají schopnost být kosmickými transformátory na výrobu lásky. Ve škole života na Zemi se lidé učí lásce, mají zde za úkol rozvíjet v sobě úroveň čtvrté čakry: srdečnost a láskyplnost jako svůj povahový rys. Jedním z hlavních úkolů člověka na Zemi je transformovat negativní energie mocnou silou lásky na energie pozitivní, tvořivé, hojivé, znovu uzdravující člověka, přírodu i Zemi.
Ježíš Kristus, ve zkratce: Buďte milosrdní a dostane se vám milosrdenství, odpouštějte a bude vám odpuštěno, čiňte jak chcete, aby bylo činěno vám, jak budete dávat, tak bude dáváno i vám, jak soudíte, tak i vy budete souzeni, jak jste laskaví k jiným, tak i Bůh bude laskavý k vám a jakou měrou měříte, touž bude i vám zase naměřeno.

Všechny tato a jiné zákonitosti byli Ježíšem shrnuty do [b:18rf6emb]pouhých DVOU základních "přikázání[/b:18rf6emb]":
1) Miluj bližního svého jako sebe sama
2) Miluj Boha celým svým srdcem, myslí a silou (celou duší)

[b:18rf6emb]TYTO zákony podle mne platí, uvádím však dále i mnohé další, o jejichž platnosti, či podmínkách za jakých platí, se dá diskutovat a nelze předpokládat že by každý s jejich funkčností souhlasil (což ovšem nevylučuje že opravdu NĚKTERÉ z nich mohou za jistých podmínek platit, i když si to neuvědomujeme a nesouhlasíme s jejich existencí...[/b:18rf6emb] )
-------------

Mnohé zákony duchovní, projevující se i v životě, rozsáhle popisuje např. web starezlatecasy.cz:
- Zákon jednoty a hierarchie sil
- Zákon příjmu a výdeje energie (např. A.Lowen v Bioenergetice mluví o tzv. "Nabití" a "vybití", které se v ideálním případě děje cyklicky, v rovnováze)
- Zákon kvantity a kvality
- Zákon synchronicity
- Zákon rezonance – souznění
- Zákon Analogie (co je nahoře, je také to, co je dole)
- Zákon Podobnosti – podobné přitahuje podobné
- Zákon trojjedinosti
- Zákon svobodné vůle – je prvním mezi zákony univerza, po něm následují zákony vývoje. Svobodná vůle znamená svobodu volby
- Zákon příčiny a následku – zvaný často karmický zákon (ale dá se interpretovat také jinak, jako "Co zaseješ to sklidíš")
- Zákon reinkarnace (možná že už během jediného života stále v bludném kruhu opakujeme stejné chyby, stereotypy a vzorce myšlení a chování...)
- Zákon polarity

-------------------

Podle některých zase platí trochu jinak definované zákony (opět otázka kdy a za jakých podmínek který zákon nabývá "převahy", nebo je "vyrušen"... ) :
- zákon REINKARNACE (=> kolikrát se na Zemi ještě narodíte)
- zákon PŘÍLEŽITOSTI = plnění služby Stvořiteli
- zákon ROVNOVÁHY a HARMONIE = láska k ostatním + čistota myšlenek
- zákon PŘITAŽLIVOSTI STEJNORODÉHO = co člověk ze sebe dává to také příjmá
- zákon TÍŽE = vyjadřuje tíhnutí lidského ducha ke hmotě, závislosti na hmotě a hmotných statcích (např. gnostici za doby Ježíše, do extrému považovali vše hmotné za "hříšné"... )
- Zákon STEJNORODOSTI: vrána k vráně sedá, stejný stejného si hledá.
- Zákon ZPĚTNÉHO PŮSOBENÍ: = co člověk zaseje také pak sklidí. (to říká už Bible)

---------
[b:18rf6emb]dle jiných jsou zase "hlavní" tyto následující kosmické zákony života[/b:18rf6emb]:

1) zákon polarity (zjednodušeně symbol mandaly jing-jang (pojednání o působení principu viz např.http://www.reikicentrum.cz/2011/07/20/p ... in-a-jang/) , ale také je to např. základ hermetismu...)
2) zákon rezonance (v komerční sféře viditelný na filmu Tajemství a vším blázincem okolo toho)
3) v jedné části je vždy celý celek.... (např.každá naše buňka obsahuje informace o konstrukci celého těla...apod., mikrokosmos - makrokosmos atd)

Nutné poznat svůj stín, svůj střed....na nemocech, konfliktech, ranách osudu...

O těchto kosmických zákonech projevujících se v životě, mluví přes hodinu R.Dahlke zde:

Naposledy upravil muflon dne čtv led 01, 1970 2:00 am, celkově upraveno 0

ie=utf-8&

Jak souvisí vibrace na určité frekvenci se zdravím? To ví už mnozí ohledně zapperu, ale i třeba léčení muzikoterapií a alikvótními tóny (vibracemi), nebo nověji např. rekonektivním léčením E.Pearla.

(Ch.Bache se vyjádřil např.: [i:20kigixv]Domnívám se, že jednotlivec je fraktální bytostí, která rezonuje a vibruje uvnitř většího kolektivu. Tak jako kolektiv prochází v historii svým bodem obratu, zrovna tak prochází každý z nás naším vlastním duševním bodem obratu. Ujímáme se našeho vespod ležícího klíče od většího vesmíru a naše individuální transformace se začíná simultánně vlnit do pole kosmu.)

V.Marek zase píše: Když jsem hrával na tibetské mísy a citoval Tibeťany, kteří tvrdí, že s každým zvukem mísy se zákony vesmíru rozezní i v nás (vibrace částeček železa ve slitině mísy rezonančně rozezní i částečky železa, které máme každý v krvi), a vyprávěl, že jsme děti hvězd, protože těžší prvky, ze kterých jsou složena i naše těla, nevznikly na planetě zemi, ale již výbuchem supernovy, a teď jsou naší součástí, bylo jasné, že to posluchači chápali jen povrchně. Teď mají možnost (pokud se vší silou nebrání uznat to, co je stále zřejmější) jít do větší a víc udivující hloubky: Vesmír do nás v každé chvíli vlévá svoje tajemství. Co jsme? My jsme vesmír a větší vesmír do nás stahuje tolik informací, kolik jsme jich schopni pojmout. Pokaždé máme o něco hlubší vhled, vesmír nám dává více informací. Jsme vesmír, jenž si začíná uvědomovat svoje větší já.
[/i:20kigixv]

Má někdo názor či zkušenost na [u:20kigixv]Rekonektivní léčení[/u:20kigixv] ?

CT24

Naposledy upravil muflon dne čtv led 01, 1970 2:00 am, celkově upraveno 0

13c4e7d1fc7d9105fb1e660bf6076752

úryvek z knihy G. Fosarová, F. Bludorf: Kolektivní nevědomí, genetika, gravitace
http://ee.dunres.sk/clanky.php?id=613

...kosmos již není jen "mechanickým hodinovým strojem", ale je naskrz prostoupen silami vědomí.
Mnozí přední vědci to již dávno uznali a začali pátrat ve vesmíru po "Bohu". Nositel Nobelovy ceny Charles Towes říká: "Do tvorby vesmírných zákonů byla zapojena inteligentní bytost"
Měli bychom zdůraznit, že vědci samozřejmě nepátrají po nějakém personifikovaném božstvu, sídlícím někde mimo vesmír, ale spíše po modelech inteligentního a vědomého kosmu.

Nová kosmologie Matti Pitkanena poprvé otevírá spojení mezi fyzikou a vědomím. Jako první se pokouší předložit přijatelné důkazy o existenci hyperkomunikace.
I mnohé teorie minulosti již zněli velmi lákavě, ale nebylo je možné vědecky ověřit. Pitkanenova hypotéza oveřitelná je:

P.Garjajev se svým kolegou, kvantovým fyzikem dr. Vladimirem Poponinem, chtěli měřit vibrační vzor vzorku DNA. Přitom dospěli k ohromujícímu zjištění.
Ozařovali vzorek DNA laserovým světlem a na stínu se objevil typický vlnový vzor. Když vzorek odstranili, vzor nezmizel úplně, ale zbyla po něm pravidelná struktura, jakoby vzorek hmoty byl stále ještě k dispozici.
Kontrolní pokusy prokázali, že tyto vzory musely jednoznačně pocházet z mezitím už existujícího vzorku DNA. Když poté vědci provedli experiment bez jejího vzorku, objevil se na stínítku podle očekáváni pouze náhodný nepravidelný vzor.
Jev bylo možné kdykoli opakovat a dnes se mu říká "fantom DNA".
Vědci přišli s vysvětlením, že zřejmě sama DNA vytvořila ve vakuu rušivý vzor a díky tomu vznikla magnetizovaná červí díra.

Vzory ve vakuu vyvolané přítomnosti živé hmoty, mohou v extremních případech existovat nepřetržitě několik měsíců. Dokazují to další pozorování P. Garjajeva a jeho kolegy. Počátkem osmdesátých let postupoval britský biolog Rupert Sheldrake z Cambridgskej univerzity svou proslulou teorii morfogenetických polí. Každý člověk a každá živá bytost prý po sobě zanechávají neviditelný otisk své existence. Petr Garjajev potvrdil tuto Seldrakovu teorii jako první praktickým laboratorním pokusem.

Za jakým účelem jsou ale tyto otisky zanechávány?
S kým nebo s čím si to naše geny "šuškají"? Jak komunikuje DNA a proč to dělá?
Odpovědět na tyto otázky není nijak snadné, přesto se to vsak děje.
Velmi překvapivým zjištěním je, že podle všech dosavadních poznatků není DNA ve své komunikaci nijak omezena. Zdá se, že hyperkomunikace neslouží nějakému určitému, omezenému účelu, představuje spíše jakési rozhraní k otevřené síti vědomí, nebo síti života.

Je to podobné jako s internetem. DNA dokáže do sítě dodávat vlastní informace a navazovat přímý kontakt s ostatními účastníky sítě.

Zůstaňme ještě u toho internetového přikladu. DNA má v síti vlastní "domovskou stránku". Může po síti "surfovat" a "chatovat" s ostatními účastníky.
Není přitom omezena pouze na vlastní druh. Tímto způsobem si mohou navzájem vyměňovat informace různé živé bytosti. Hyperkomunikace představuje první vědecky prokazatelné rozhraní, nimž jsou rozdílné formy vesmírné inteligence navzájem propojeny.
Ukazuje se, že obzvláště důležité je použití hyperkomunikace v oblasti skupinového vědomí. Právě díky němu mohou jednotlivci zvířecí nebo i lidské skupiny jednat ve vzájemné koordinaci. Působení hyperkomunikace je ještě daleko rozsáhlejší.

K zajištěni komunikace mezi členy skupiny nemusela příroda vyvíjet tak komplikovaný postup, jakým je komunikace pres hyperprostor.
Bylo by to totiž asi stejně účelné, jako kdybychom pro každodenní cestu do práce používali raketoplán. Pro komunikaci uvnitř skupiny by naprosto postačovali signální, nebo pachové látky, jenž jsou v říši zvířat běžně používány.
Sama existence hyperkomunikace naznačuje, že je využívána i jinak, a sice k navázáni spojení na velké vzdálenosti.
-----------
Christopher Bache se vyjadřuje podobně: Myslím si, že velcí spirituální mistři pozorovali něco, co o vesmíru v podstatném smyslu pravdivě vypovídá. Fyzikové dnes určitým způsobem část jejich vize dohánějí. Jejich základní představa je ta, že vesmír je živý, přičemž ohromné množství této oživenosti není naším očím viditelné. Pomyslete na nedávný objev v astronomii, že 96% vesmíru je neviditelných. My v podstatě plujeme v oceánu neviditelného světla…

Ne každý si dnes uvědomuje, jak velký vliv měli na západní myšlení např. C.Jung a S.Freud a jejich následovníci, a hlavně souvislosti ze kterých Freud a Jung také čerpali (vlivy novopohanství, mysticismu, kabaly, mystérií, transových stavů atp.).

Zatímco přínos Freuda byl oceňován v českých zemích velmi brzy, Carl Gustav Jung to u nás měl o mnoho složitější. Šaldovo postesknutí z konce dvacátých let 20.st., že naši lidé, věrni pařížské módě, běží se snobskou zaslepeností za Freudem, zatímco hlubšího myslitele Junga neznají, nenašlo v české kulturní veřejnosti odezvu. Teprve po Jungově smrti, koncem šedesátých let se zásluhou Huga Širokého (1933-1972) začal Jungův odkaz přibližovat odborné veřejnosti. Ale až do listopadových událostí zůstalo Jungovo učení vyhrazeno zájmu nemnoha lidí.

Jung má své nezastupitelné místo pro psychologii v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Má významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie. Definoval mnohé dnes již zažité pojmy jako např.: komplex, kolektivní nevědomí, archetyp, anima/animus, introverze/extroverze...
Jungova teorie mýtů a archetypů i termín kolektivní nevědomí se staly součástí všeobecných znalostí.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gusta ... _s_Freudem

V určitém slova smyslu se hovoří u Freuda a Junga o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek svého psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi sexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu přišlo jako silně omezující.
Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in patribus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil jeich vztah konkurence.

Důsledná cesta za hlubším poznáním lidské psyche přivedla Junga po několikaleté spolupráci k rozchodu s Freudem. Na základě klinických, historických a transkulturních výzkumů a v neposlední řadě na základě konfrontace s vlastním nevědomím rozvedl své poznatky do otevřeného systému analytické psychologie. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, originální psychologickou typologii, teorii snu. Věnoval mimořádnou pozornost psychologické interpretaci alchymie, psychologii náboženské zkušenosti, psychologii umění a kolektivního nevědomí, a to zejména jeho projevům v novodobé historii. Osvětlil psychologii procesu individuace a na jeho základě prvořadý význam jedince v rozvoji lidstva.
Na základě celoživotního zkoumání nevědomé psyche a ve spolupráci s nositelem Nobelovy ceny fyzikem Wolfgangem Paulim postuloval
princip synchronicity jako princip akauzálních smysluplných souvislostí a uvedl výdobytky moderní psychologie nevědomí do vztahu k výsledkům moderní přírodovědy.

Historické souvislosti viz např. Richard Noll ve své knize " Carl Gustav Jung - tajný život ", nebo ohledně Freuda - Dr. David Bakan: " Freud a židovský mysticismus " ...na ulozto k Freudovi je citace a úvaha ke knize v (pdf) dokumentu s názvem Mystika a psychologie.
... za dobré považuju znát historické pozadí a souvislosti kořenů mnoha dnešních "moderních" nebo jen módních boomů...a jejich dosahů i na interpretaci kvantové fyziky a psychologie i biologie člověka, jak je to nejen u New Age, ale postupně a stále častěji už i u různých vědců.

Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky privatio boni (toto pojetí zla razil círk.otec Augustin). Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nachází pro tvrzení psychologické zdůvodnění. ( ...podobně se vyjadřují dnes mnozí, kteří vztahy jing-jang aplikují ÚPLNĚ na vše...možná že i na něco kde taková aplikace je matoucí... )

Je někdy těžko dohlédnutelné a rozlišitelné u "věcí mezi nebem a zemí",
co je ještě přínosné, a co je už nejspíš zavádějící...

Zároveň je tedy nutné učit se oddělovat "balast" komerčních a líbivých věciček co se na to nabalily, od toho, co různé netradiční přístupy v psychologii, kvantové fyzice a dalších vědách, přinesli podnětného
(ne vždy jde ale pokrok dopředu..., jak ostatně ukazuje i stav dnešní civilizace a jejích "pokrokových" postupů...).
Mnohdy je to jak zpívá pan Werich s Voskovcem: "jeden krok dopředu a dva zpátky..."

Malý příklad: Podobně je to s vlivem východních technik a způsobu myšlení na některé vědní nebo lékařské obory...Gestalt terapie byla v době svého vzniku brána jako rebelská a byla odsuzována, dnes je jednou z nejpoužívanějších a uznává se její přínos..., podobně začíná i v ČR pomalu růst praktikování a "kreditu" třeba u Biosyntézy a bioenergetických cvičení v psychoterapii (zde vliv nejen východní tradice ale zvláště Freudova žáka W.Reicha a dalších), na které také jako u Gestalt terapie a jiných směrů, mělo vliv aplikování východních tradic (více viz vlákno Psychosomatika..., a také vlákno " Chůze-Cviky-Bolesti páteře a kloubů..." ).
--------------

PS: střípky ze života C.Junga:
(čerpáno z: C.G.Jung- Člověk a duše)

...jeho dědeček živě komunikoval s duchy blízkých zemřelých, jimiž se cítil obklopen. Dva jeho synové a několik příbuzných byli rovněž protestantští duchovní. Svou matku prožíval Jung jako bytost s dvěma osobnostmi: jedna byla vřele lidská, s tradičními názory, vázaná na tento svět, neškodná, druhá byla zvláštní, jakoby mimo přítomný svět, nepředvídatelná, hrozivá osobnost, hovořící sama se sebou a říkající věci, které se syna hluboce vnitřně dotýkaly.
Manželství rodičů nebylo harmonické, v roce 1878 došlo dokonce k jejich přechodnému odloučení a malý Carl Gustav byl určitý čas v péči tety, což prožíval jako zklamání a opuštění.

Žil ve vnitřním rozpoložení příznivém pro vznik neurózy, a ta u něho v počátcích gymnaziálního studia po konfliktu se spolužákem vskutku vznikla. Objevily se u něho "záchvaty", lékaři vyslovili dokonce podezření na epilepsii. Neuróza mu umožnila únik z reality: přestal chodit do školy, oddával se vlastním zálibám a vzdělával se doma v otcově knihovně. Z neurózy ho vytrhl teprve pocit silného zahanbení při náhodně zaslechnutém rozhovoru otce s lékařem. Mobilizoval veškerou svou vůli, vrátil se do školy a začal se pilně učit. Zkušenost s neurózou si nesl po celý život.

Už během gymnaziálních studií se dostával s otcem do stále vzrušenějších diskusí o náboženství, o vztahu víry a vědy. Odmítl praktikovat vnějškově náboženské obřady bez vnitřního přesvědčení a prožitku. Zatímco sám měl bezprostřední zážitky náboženské zkušenosti, zdálo se mu nepředstavitelné, že otec jako teolog prožívá krizi víry, a nemá zkušenost Boha, "tu nejevidentnější ze všech zkušeností". S hlubokou účastí pozoroval otcův zoufalý zápas o víru a pokoušel se zprostředkovat mu náboženskou zkušenost v diskusích, které spolu vedli zejména v letech 1892-1894. Pokusy však končily oboustranným zklamáním a odcizením. Jako starý muž vzpomínal, že tragikou jeho mládí bylo, že se musel dívat na to, jak otec doslova před jeho očima ztroskotal na problému své víry. Jung smutně konstatoval, že je odcizila teologie. Otcovo duševní strádání se nakonec spojilo s tělesnou chorobou a počátkem r. 1896 zemřel.

Vedle studia medicíny získával vzdělání všeobecně kulturní a průpravu filozofickou. Hluboce na něho zapůsobil Goethův Faust, z filozofů četl zejména Kanta, Eduarda von Hartmanna a Neitzcheho, kriticky se vyrovnával se soudobým materialismem a evolucionismem. Studium medicíny ukončil v roce 1905 a k překvapení svých učitelů se rozhodl - ovlivněn četbou Kraepelinovy učebnice - pro psychiatrii. Zdálo se mu, že umožňuje spojení přírodovědného a duchovědného přístupu k problému duše a jejích nemocí. Už od roku 1895 navštěvoval s výzkumnými záměry spiritistická sezení, kterých se jako médium účastnila jeho sestřenice. Výsledky svého výzkumu parapsychologických (okultních a spiritistických) jevů zpracoval ve své disertační práci (1902) a téhož roku dosáhl na univerzitě v Curychu doktorátu medicíny.

Manželka Emma se účastnila Jungova odborného života nejen společensky, ale později také svými pracemi z analytické psychologie. Zabývala se zejména psychologickou problematikou legendy o sv. Grálu a problémem animy a anima.
Po nástupu na psychiatrickou kliniku se nejprve vyrovnával s tradičním psychiatrickým přístupem, který na ní vládl, a pak začal vnikat sám do světa duševních chorob, zejména psychóz, který se jeví normálnímu člověku jako cizí a zcela nepochopitelný. Pro neslučitelnost svého přístupu s vládnoucími názory musel své léčebné postupy mnohdy tajit, a tak je dodnes poměrně málo známo, že byl první, kdo se zabýval psychoterapií "velkých" psychóz, zejména schizofrenie. Úsilí porozumět obsahu psychóz ho přivedlo k výzkumným pracem o asociačním experimentu a jeho diagnostickém významu, o emočně podmíněných komplexech aj.

Jungův vztah k Freudovi byl přes obdiv a uznání poznamenán od počátku výhradami. S postupujícím časem v něm přibývalo napětí, jež plynulo ze zásadně odlišného přístupu k základním otázkám, jakými byly pojetí psychické energie (libida), symbolu atd. Jung se od roku 1909 intenzivně zabýval studiem mytologie a srovnávací religionistiky. Fakta z těchto oblastí a jejich psychologickou interpretaci pokládal za jednu z nejdůležitějších cest k pochopení kolektivního nevědomí, jež se Freudovu pojetí vymykalo. Freud rozpoznal v Jungovi mimořádnou osobnost a v rozvíjejícím se psychoanalytickém hnutí ho považoval za svého "korunního prince". Na kongresu v Norimberku byla v roce 1910 založena Mezinárodní psychoanalytická společnost a Jung byl zvolen jejím prezidentem. Rozpory mezi ním a Freudem se mezitím prohlubovaly. Nemohl akceptovat sexuální pojetí psychické energie (libida) ani Freudovo pojetí nevědomí, které podle Junga postrádalo historický a kolektivní aspekt. Neuspokojovalo ho ani téměř výlučně sexuálně determinované pojetí vývoje osobnosti a nemohl přistoupit na Freudův odmítavý postoj vůči parapsychologickým jevům ani na jeho výklad náboženství, vědy a umění. K rozchodu mezi nimi došlo v roce 1913, kdy Jung publikoval knihu Proměny a symboly libida, v níž prosazoval své pojetí, které téhož roku označil názvem analytická psychologie.

Rozchodem s Freudem ztratil valnou část osobních a profesionálních vztahů. Období od roku 1913 do roku 1919 bylo obdobím výrazné introverze: prožíval zpočátku určitou dezorientaci a s ní se dostavila konfrontace s vlastním nevědomím. Hledání vlastních východisek a historických předpokladů bylo provázeno mocnými zážitky vizí a aktivních imaginací (měl například v roce 1914 opakující se vize upozorňující na blížící se světovou válku. Své zážitky a postavy vizí se snažil zachytit literárně i výtvarně. Jako psychiatr si byl až příliš dobře vědom toho, že se pohybuje v nebezpečné blízkosti duševní choroby. Kontakt s realitou si udržoval o to usilovnější prací pro pacienty a početnou rodinu. V té době poprvé použil ústředních pojmů analytické psychologie, jako jsou rozlišení osobního a kolektivního nevědomí, animus, anima, úplné bytostné Já (das Selbst), individuace (1916) a krátce po válce nahradil až dosud užívané termíny dominanty kolektivního nevědomí a praobrazy (die Urbilder - Jakob Burckhardt) termínem archetypy.

V dlouhých chvílích dával průchod spontaneitě a produkoval kresby mandal, jejichž význam jako symbolu celosti pochopil plně teprve později. Do let 1918-1926 spadá studium gnostických spisů. Rozhodujícím mezníkem na cestě k vlastnímu směru bádání a pojetí psyche, které již v roce 1913 označil jako analytická psychologie (název komplexová nebo komplexní psychologie se neujal), je rok 1921, kdy vychází jedno z jeho nejzávažnějších děl - Psychologické typy. Na podkladě rozsáhlých klinických zkušeností a srovnávacího historického studia prokázal, jak orientace ve vnějším i vnitřním světě závisí na základním postoji (extroverzi nebo introverzi) a rozvoji čtyř orientačních funkcí (vnímání, cítění, myšlení, intuice) a jejich vědomé a nevědomé konstelaci.

Po smrti matky (1923) se dal do stavby domu v Bollingenu na břehu Curyšského jezera (tzv. Bollingenská věž). Pokračoval v ní po etapách a čtvrtou, konečnou část dokončil až po smrti své ženy (1955). Vyjádřil v ní v hmotné podobě celost své osobnosti. Byla mu refugiem, v němž bez vymožeností technické civilizace žil v odloučení a vnitřním soustředění.

Po africké výpravě pokračoval ve svých etnopsychologických výzkumech na cestách k Indiánům Pueblo v USA (1924-1925) a k černošským kmenům východní rovníkové Afriky (1925-1926), od nichž cestoval po Nilu přes Súdán do Egypta.
V roce 1928 začal se studiem alchymických spisů, které od počátku podněcovaly jeho zájem svou zdánlivou nepochopitelností a neuchopitelností. V alchymii, jejíž historie se vine od egyptských, chaldejských a helénistických počátků přes arabský a křesťanský středověk do raného novověku, se mu podařilo objevit "historické prefigurace" produktů nevědomí, s kterými se setkal jednak při své konfrontaci s nevědomím, jednak v produktech nevědomí (zejména snové produkci) současných lidí.

Ústřední myšlenkou symboliky individuace, jak je znázorňována alchymií, je zasvěcení do procesu, během
něhož dochází k vnitřní mystické transformaci osobnosti.

Junga zajímala zejména symbolika evropské alchymie, která se vyvíjela souběžně s vládnoucím křesťanstvím a měla také křesťanskou podobu. V téže době se seznámil se sinologem Richardem Wilhelmem a napsal psychologický komentář k jeho překladu starého čínského alchymického traktátu Tajemství zlatého květu. Zjistil překvapivé paralely a souvislosti s vlastními výzkumy evropské alchymie.

Jako nezávislý Švýcar se snažil čelit nacistickému vlivu a podílel se na přeměně této společnosti v Mezinárodní společnost pro lékařskou psychoterapii, která umožňovala členství těm, kdo byli z rasových nebo politických důvodů pronásledováni nacisty a nemohli být členy národní společnosti. Jeho konstatování zvláštností židovské psyche - i když vědecky objektivní - bylo v té době nešťastné, neboť bylo vytrženo z kontextu, překrouceno a politicky zneužito, a to přes jeho energické protesty. Tuto svou chybu později plně doznal. Tato skutečnost však nic nemění na jeho zásadním odmítavém postoji vůči všem totalitním systémům a jejich ideologiím, které hodnotil jako psychické epidemie, ať již to byl nacismus, nebo bolševismus. Podporoval své pronásledované kolegy včetně židovských, z nichž mnozí byli jeho žáky.
Ve svých vystoupeních a některých pracích předvídavě upozorňoval na nebezpečí destruktivních sil kolektivního nevědomí, jež hrozí vybuchnout v podobě masových psychických epidemií s katastrofálními historickými následky.

... jako znalec psychologie východního člověka napsal psychologický komentář k Tibetské knize mrtvých.
...podnikl v letech 1937-1938 cestu do Indie, kde mu byly uděleny tři čestné doktoráty - univerzit evropského, islámského a tradičního indického typu

Z alchymistů počátků evropského novověku věnoval zvláštní pozornost Paracelsovi (1942). Zabýval se však nadále terapeuticky závažnou otázkou přenosu, snovou symbolikou a archetypy kolektivního nevědomí a psychologickými aspekty náboženské symboliky.

Svého učitelského úvazku se však v roce 1944 vzdal, neboť dostal srdeční infarkt. Po několik týdnů prožíval tranzitorní stavy mezi životem a smrtí s působivými vizemi, které později vylíčil ve svých Vzpomínkách, snech, myšlenkách. Jen nerad se vracel zpět do trojrozměrného života. Jeho dřívější duševní práceschopnost se vracela velmi pozvolna, ale zkušenosti z blízkosti smrti ho přivedly k novému stupni existenciální integrace a na vyšší úroveň poznání.

V padesátých letech publikoval své nejzávažnější práce. Je to studie o synchronicitě jako principu akauzálních souvislostí (synchronicita jako čtvrtý explikační princip vedle kategorií času, prostoru a kauzality umožňuje hlubší chápání skutečnosti, a to zejména nevědomé psyche). O ústřední symbolice křesťanské epochy pojednává ve své knize Aion. Patrně nejnáročnější je dvoudílná práce Mysterium Coniunctionis, která pojednává o symbolice spojení duševních protikladů, jako ho vyjadřuje alchymická symbolika; nejde o rozumové operace, ale o proces proměny a zrání celé osobnosti.

Jungovu pozornost po léta upoutával celosvětově se vyskytující jev UFO. Na základě množství faktografického materiálu se ho pokusil psychologicky interpretovat v jedné ze svých posledních prací (Moderní mýtus, 1958) jako kolektivně psychologický fenomén projekce ústředního archetypu celosti.
Pozornost teologů vzbudila Jungova Odpověď na Joba (1952), ve které se vyrovnával s vývojem archetypu Boha Starého zákona v Boha Nového zákona, a to zejména s problémem rozštěpení na jeho světlou a temnou část, jejich oddělení a jeho religiózní a morální důsledky. V roce 1953 začala vycházet angloamerická verze jeho Sebraných spisů, verze v německém jazyce začala vycházet v roce 1958.

C. G. Jung velmi záhy poznal, že psyche spontánně produkuje obrazy náboženského obsahu, že je tedy "naturaliter religiosa" nebo "naturaliter christiana". Jako lékař si všiml, že náboženský problém je častou příčinou neuróz, a to zejména v druhé polovině života. S narůstajícím věkem a zejména poznáním sílil jeho důraz na náboženský radikál psyche, což je patrno z jeho práce vědecké i psychoterapeutické. Jako kritický vědec se však přísně zdržoval jakýchkoli subjektivních výpovědí a zůstával na úrovni objektivně ověřitelné empirie. Teprve v roce 1957, když se s Anielou Jaffé dal do práce na Vzpomínkách, snech, myšlenkách, doznává v jejich úvodu: "Zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou Jím jako planety Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtěžší hřích, kdybych měl této síle klást odpor..."

Uchoval si duševní svěžest a tvůrčího ducha do vysokého stáří. Zemřel 6. června 1961 po krátké nemoci ve svém domě v Küsnachtu uprostřed početné rodiny. Je pohřben na místním hřbitově. Na náhrobku má biblický citát z 1. listu sv. Pavla Korintským:
" Primus homo de terra terrenus, Secundus homo de caelo caelestis. (První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.) "

Do značné míry s jedním z nejdůležitějších "vesmírných" zákonů - zákonem polarity - souvisí i jing-jangový symbol mandaly pro Tao (jak je asi nejlépe popsán v základním díle Lao´c - Tao te ting (určitě stojí za přečtení, ale nelze číst jako knihu, spíše po kouskách a "strávit to...".
(na základě čtení Tao te ting, vyvstávají otázky ZDA ZLO JE OPRAVDU NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ běhu věcí...

Zamysleme se tedy nad klíčovými myšlenkami C.G.Junga ohledně existence zla, které v tomto směru ovlivňují západní myšlení.
Co kdo vytěží z díla C.Junga, Tao te tingu nebo odjinud, ohledně "vyrovnání se se zlem", závisí také na vhodném uplatnění některých zákonitostí..., jinak se snadno můžeme dostat na scestí....třeba jako nacisti nevhodně citovanými a uplatněnými citáty z Junga a dalších zdrojů, dospěli k tomu že vybít některé rasy je prostě správné...apod.


Jung a učení o zlu
( jako „privatio boni“[7] )

V té části Jungova díla, která se týká křesťanství, má zásadní postavení problém zla.[8]

Jung kritizuje pojímání zla jako privatio boni;[9] (Nedostatek dobra (latinsky privatio boni) je teologická doktrína , že zlo, na rozdíl od dobra, je nepodstatné, takže přemýšlet o zlu a dobru jako neoddělitelném celku je zavádějící. Místo toho, chápe zlo spíše jako absenci nebo nedostatek dobra)

Jung míní, že pokládat zlo za nedostatek či nepřítomnost dobra znamená upírat mu plnohodnotnou bytnost. To Jung nechápe jen jako metafyzický problém, nýbrž jako něco, co bezprostředně a neustále zasahuje do našeho života. Jungova důsledná psychologizace všeho metafyzického jej přivádí k úvahám, že učení o zlu jako privatio boni znamená vytěsnění zla, jeho zmizení ze zorného pole vědomí, což zapříčiní, že zlo začne působit z hlubin nevědomí, že se stane silnějším, skrytějším a záludnějším. Jung odmítá odštěpení zla od boží osobnosti,[10] neboť představu Boha vnímá jako obraz či lépe korelát psychické celosti, bytostného Já, centrálního archetypu nevědomí,[11] celosti, která nutně musí zahrnovat i temné stránky osobnosti, tj. archetyp, který Jung nazval stín.[12]

Jung pokládal zlo za neodmyslitelný protějšek dobra; teprve v polaritě dobro – zlo lze podle něj obě tyto veličiny rozlišit a vymezit. Jung píše: „Světlo potřebuje temnotu, jak jinak by mohlo být světlem?“[13] Nebo: „Co je výšina, které chybí hloubka, co je světlo, které nevrhá žádný stín? Žádné dobro nemůže vyrůst, když proti němu nestojí zlo.“[14] Nebo také: „Stín prostě patří k lidské přirozenosti, a jen v noci nejsou žádné stíny.“[15]

Augustin naopak dospěl k učení o privatio boni, poněvadž neměl zlo za rovnocenný, natožpak nutný protipól nekonečně dobrého Boha; zlo podle něj narozdíl od Boha není (a nemůže být) absolutní. Augustin vyšel ve svých úvahách z počátečního stavu absolutního dobra, který byl narušen a který se na konci dějin opět navrátí, kdežto Jung z momentálního, empiricky neustále ověřovaného stavu, kdy v člověku zvláštním způsobem koexistuje dobro a zlo. U Augustina není možná věčná existence zla; celé dějiny nazírá z hlediska okamžiku, kdy žádné zlo ještě nebylo, a okamžiku, kdy opět nebude. U Junga zase není možná neexistence zla, dokud existuje člověk; zlo nemůže přestat existovat, jestliže tu někdy bylo, v psyché totiž neexistuje anihilace, pouze kompenzace. I to, co se ztrácí ze světla vědomí, si neseme nadále s sebou v matrici nevědomí. Jung upozorňuje, že vše, co není tak či onak do psychické celosti zahrnuto, se stává vytěsněným, nepřátelským a působícím skrytě, z nevědomí.

Zpochybnění Jungova stanoviska předložené H. L. Philipem v knize Jung a problém zla se poněkud nekriticky opírá o důkaz z lidského cítění, které se podle jeho názoru bouří proti myšlence, že zdroj všeho života (Bůh) je zlý; to je očividně argument dosti slabý. Věnujme pozornost spíše Philipově domněnce, že Jungovo učení stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.[16]

Ani tento názor při hlubším promyšlení neobstojí. Je totiž přenášením zákonitostí vědomí, jemuž vládne dualita morálního dobra a zla,[17] i do oblasti nevědomí, které je morálně indiferentní, přesněji řečeno ve kterém panuje vzájemná kontaminace všech obsahů, tudíž i dobra a zla; „dobro“ a „zlo“ jsou v nevědomí dvě různě působící mocnosti, veličiny či faktory, ale dobro není jen dobré a zlo jen zlé. Každé projasnění vědomí podle kompenzačních zákonitostí psychiky ztmavuje stín.

Bylo by v každém případě nespravedlivé a pochybené se domnívat, že Jung měl v úmyslu morální dobro a zlo relativizovat; poukazuje naopak na děsivou reálnost morálního zla. Avšak míní, že toto morální zlo vychází právě z toho, že se s vlastními přirozenými sklony ke zlu nedokážeme vypořádat a místo integrace je vytěsňujeme, předstíráme, že nám nepatří, odsouváme je do nevědomí. V nevědomí ale „smrt“ neznamená zánik, nýbrž nutně implikuje zmrtvýchvstání v obnovené síle. Zabití tendence je jen zdánlivé. Bůh může sestoupit do podsvětí nevědomí, ale dříve či později opět vstane z mrtvých. Podobně i ďábel (v psychologickém smyslu) může být zdánlivě poražen a zničen, avšak ve skutečnosti je pouze vytlačen ze sféry vědomí, za scénu, kde se zákonitě časem chopí provázků vedoucích k „našim“ myšlenkám a skrze ně k činům. Tak lze shrnout Jungova východiska, o která se opírá, když kritizuje nauku o zlu jako privatio boni.

Z dalších námitek vznesených proti Jungově kritice učení o privatio boni zmiňme ještě jednu. Ta praví, že učení o zlu jako o privatio boni jsoucnost zla přece ani v nejmenším nepopírá[18] (koneckonců Jung sám často opakoval, že skutečné je, co působí, a nezabýval se metafyzickými úvahami o existenci či neexistenci nějakého jsoucna na transcendentních úrovních, nýbrž se zaměřoval na jeho konkrétní působení; nemuselo mu teoreticky vzato záležet na tom, zda je zlo privatio boni či nikoliv). To lze uznat jako korektní tezi. Nicméně tato práce má jiný cíl než rozsuzovat tento spor. Spíše se pokouší vystihnout podstatu neshody, již je nutno podle autorova přesvědčení hledat především v diametrální odlišnosti významu, který obě strany přisuzují pojmu zla, a v jednání, k nimž se jejich koncepce snaží motivovat. Kritikové Jungovy polemiky s pojetím zla jako privatio boni, především z řad křesťanských filosofů, nahlížejí na problém zla po Augustinově vzoru metafyzicky a morálně, kdežto Jung psychologicky a pragmaticky. Jung pozoroval u svých klientů i ve válečných událostech nevyvratitelný důkaz toho, že každé vytěsnění zla vede jen k jeho ztmavnutí a tomu, že se stane skutečně zlým, vymkne se kontrole a začne působit nepozorovaně a neodvratně, z temnot nevědomí.

Celá problematika se dotýká samotných základů světového názoru a zasahuje hluboko do oblastí mimo sféru myšlení;[19] proto se nelze domnívat, že se představitelé některé ze stran dají hromadně přesvědčit argumenty strany druhé, byť sebepádnějšími.

Jung ani Augustin nepokládají zlo za absolutní. Dalo by se snad říci, že tajemství rozdílnosti jejich koncepcí spočívá v důrazech: Augustin popírá absolutní zlo (zlo je tedy podle Augustina konečné, nedokonalé, neúplné, nevyrovná se dobru...), Jung zase odmítá absolutní zlo (zlo není jen zlé, skutečný život není rozdělený na černá a bílá pole).[20]

Jungovy a Augustinovy závěry ohledně zla se míjejí, neboť oba myslitelé tomuto pojmu dodávají zcela jiný obsah a především předkládají jiné hodnocení tohoto obsahu. U Augustina je zlo tím, co celost narušuje, kdežto u Junga tím, co ji umožňuje, pokud se s ním správně zachází. Podle Junga není „zlo“ výhradně „zlé“; zlým se teprve stává, pokud je my sami do této pozice vykážeme. Primárně má povahu nikoli ďábelskou, nýbrž spíše dionýskou,[21] a je tedy v jistém smyslu skutečně destruktivní a namířené proti společenskému či vědomému řádu, ale na druhou stranu podle Junga umožňuje spásnou katarzi, očistu duše, a nazření jejího božského rozměru.[22] Jung varuje, abychom nevytěsnili svůj stín a neztratili tak z očí „čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny“;[23] to stejné platí o bělobě černi, o dobru zla a o výšině hlubiny.

Augustin vymezuje zlo z pozic metafyziky (ač samozřejmě velmi často mluví o jeho konkrétním působení, např. v líčení vlastního života v proslulém Vyznání). V Augustinově náčrtu dějin spásy nakonec zlo zcela přestane existovat. Jung rozvíjí naopak pojetí zla jako psychologické veličiny, která je nutnou součástí života, něčím, s čím se musíme vyrovnat, pokud nechceme, aby nás to zpoza prahu nevědomí ovládlo a projikováno navenek – ať už do „čarodějnic“, Židů, heretiků nebo imperialistů – vytvořilo další konstelace, v nichž požadavek „milovat své nepřátele“ či obecněji chovat se ve vztahu k nim podle stejných etických principů jako k přátelům bude eliminován prohlášením těchto nepřátel za nepřátele Boha, eventuálně árijské rasy, dělnické třídy apod., čímž se etický závazek vůči nim smaže a otevře se cesta genocidě, persekuci apod.[24]

Protikladnost Augustinova a Jungova konceptu souvisí i s historickou situací, v níž byly tyto koncepty formulovány: Augustin potřeboval čelit manichejskému dualismu, Jung se snažil přesvědčit západního člověka, že pokud bude dál dělat z nevědomí příslovečného Jungem zmiňovaného kostlivce ve skříni, setrvá víceméně ve stavu latentní neurózy se všemi důsledky, které to s sebou nese – včetně nebezpečí, že podlehne dalším psychickým epidemiím podobným té, na jejíž nebezpečnost poukazoval Jung už mnohem dříve, než propukla v plné síle a vyústila v peklo koncentračních táborů. Je příznačné, že šlo o epidemii, jejíž ideologové nechtěli úplného Člověka, nýbrž dokonalého nadčlověka, který se to, co pokládá za inferiorní, tj. „zlé“, snaží zničit, ne integrovat.

Dějiny křesťanství poskytují opravdu dostatek důkazů jak o světlech, tak také o stínech církve. Většina křesťanů ovšem věří, že ona „temná strana“ nepotrvá navěky – i podle Tychonia spějí církevní dějiny k oné velké „rozluce, kdy Kristus strhne Antikristu jeho kristovskou masku a odhalí ho v jeho bezedné zlobě, do níž se on propadne navěky. Teprve tehdy dosáhne pravý bok Kristova těla své plnosti a celosti, až se definitivně odloučí od svého levého boku a zjeví se jako dokonalá a dokonaná církev“. I zde je tedy velký rozdíl oproti Jungovu pojetí, které budí dojem, že zlo jako součást jednoty protikladů „kraluje navěky“.
(pro srovnání - v bibli jsou proroctví o tom, že zlo, bolesti, nemoci a smrt jako Nepřítel (...) má být odstraněno.... Ježíš také říká v podobenství o tom jak byl zaset plevel mezi pšenici, že to má tak zůstat až do "sklizně", kdy se teprve rozliší co je plevel a co zrna pšenice, pak teprve plevel bude oddělen a spálen, zrno sklizeno do sýpek...)

...Ze středověku dobře víme o tom, jak často si církev či křesťanstvo projikovaly své vlastní temnoty do „těch druhých“ – Židů, muslimů, pohanů, kacířů atd. – a s jak katastrofálními důsledky to bylo spojeno. Např. v době křižáckých válek, ale i dnešní „války s terorismem“ si „křesťanský“ svět své vlastní stíny do značné míry projikoval do muslimů a hovořil pak o „válce světla proti tmě“ – a tak se vyhýbal mnohem náročnější cestě, o které Jung říká, že ten, kdo se „setkává se stínem, čelí krizi. Čím méně může říci 'ONI to dělají, ONI jsou špatní, proti NIM se musí bojovat' – tím víc se stává problémem sám sobě.“

...Carl Gustav Jung věřil, že by bylo velmi plodné, kdyby církev dokázala asimilovat jeho psychologii tak, jako dokázala ve středověku asimilovat Aristotela. Zdá se to být nemožné vzhledem k tomu, že některé Jungovy nauky jsou pro křesťanskou víru zjevně nepřijatelné. Smířit s učením křesťanství filosofii pohana Aristotela ovšem kdysi také působilo jako holá nemožnost. Přesto to Tomáš Akvinský "dokázal" (ovšem je otázkou co z toho vzešlo, a zda by tím Ježíš jako zakladatel křesťanství byl zrovna nadšen... )
Nedávno vydaný vatikánský dokument „Ježíš Kristus, zdroj života: Křesťanská reflexe New Age“ ukazuje, že tutéž roli by dnes mohla sehrát právě recepce Junga. Vedle vyjasňování pohledů totiž obsahuje i tuto pozoruhodnou větu:
„Je jistě pravda, že Jungova psychologie osvětluje mnoho aspektů křesťanské víry, zejména potřebu postavit se čelem k realitě zla…“

...podle názoru Anselma Grüna dosud převažující „spiritualita shora“, tj. cesta stoupání k Bohu usilováním o mravní dokonalost, měla být spojena se „spiritualitou zdola“, ve které „výstup k Bohu vede sestupem do vlastní reality, včetně hlubin nevědomí“. Pouhé upínání se k ideálu dokonalosti totiž může vést k rozpolcení osobnosti, při kterém se lidé „stávají slepými vůči vlastní realitě, např. vůči agresivitě, která v jejich zbožnosti vězí“, což „leckdy vede k životu ve dvou rovinách, vzájemně nikterak nepropojených, a dále k projekci vlastních potlačených vášní do druhých lidí. Proto, aby takový člověk zachoval vlastní ideál, začne zapuzovat svůj stín a promítá ho do druhých, nad nimiž se rozhorluje a které kritizuje. Potlačení zla ve vlastním srdci vede ke skandalizaci druhých, s nimiž jednáme – ve jménu Božím! – často velmi brutálně.“

...C. G. Jung, dílo Člověk a duše, s. 181: „Každého doprovází ‚stín‘, a o co méně je tento stín vtělen do vědomého života jedince, tím je černější a hutnější..."

...K řešení bezpočtu problémů ukazuje cestu Jungovo učení o „integraci stínu“. Zde by měli křesťané (a samozřejmě nejen oni) rozlišovat mezi zlem, od kterého se člověk musí distancovat a bojovat proti němu, a stínem jako něčím, co se zlým stalo proto, že to bylo potlačeno; „integrovat stín“ znamená přijmout potlačené stránky vlastní osobnosti a naučit se s nimi zacházet, aby mohly působit pozitivně, a nikoliv ničivě.


Odkazy na prameny (7) až (24), včetně dalších úvah D.Zbírala o Jungovském pojetí náboženství, viz: http://www.david-zbiral.cz/Jung-privatio.htm
----------------

Další související rozbory:

1) článek online od P.Říčan, P.Brichcín: Dobro, zlo a lidský vztah v Jungovské perpektivě -
http://rican.sweb.cz/clanky/15Jung%20Zlo.htm
2) úvaha online Dialog křesťanství a analytické psychologie C. G. Junga:
http://vit-machalek.bloger.cz/Dialog-vi ... -C-G-Junga

(další prameny např.: Buber, M. (1923/1995): Já a ty. Olomouc: Votobia
Hillman, J. (2000): Klíč k duši. Praha: Portál
Moore, T. (2001): Temný eros. Praha: Portál.
Jaffé, A. (vyd.) (1962/1998): Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis.
Jung, C. G. (1998): Výbor z díla, díl I. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
Kastová, V. (2000): Dynamika symbolů. Praha: Portál.)
----------------
PS: oproti "věčné" existenci zla, mluví nejen monoteistická náboženství, ale třeba i Eduard Tomáš, když třeba říkal: "Je třeba si vždy uvědomit, že zlo a jeho přítomnost jsou jen dočasné, zatímco dobro je věčné a zlo bude tak dlouho ve světě, dokud zde bude vládnout ego.To současně znamená, že jen realizace pravdy a vyciťování jednoty lidstva může zlo zcela odstranit."

K předch.příspěvkům, dodávám ještě pár souvislostí:

Moderní psychologie se snaží stát se vědou takové autority jakou má fyzika či medicína. Co jí v tom podle mne brání je uzavřenost v materiálně kauzálním náhledu. Přitom všichni, kdo se v posledním století zabývali psychikou, upozorňují, že v hloubkách naší mysli přestává kauzalita platit a místo ní nastupuje to, čemu Jung říká synchronicita, čas se stává velmi relativní veličinou. Naše dlouhá cesta za poznáním zákonitostí našeho myšlení a prožívání, by tedy měla začít konstatováním, že dosud nejsme schopni porozumět ničemu složitějšímu, než jsou elementární úkony naší mysli. Jediné, co se mi zdá jisté je, že nalezneme-li někdy nějakou teorii schopnou vyložit procesy, kterými se řídí naše prožívání, bude tato nutně
zahrnovat i pojem nevědomí. Nevědomí jako představitel chtonického principu, místo, kde nepanuje žádný řád – chaos. Prvním příslušníkem naší kultury, který se vydal po stopách nevědomí je právě Sigmund Freud.

„Častým zdrojem duševních problémů je potlačená sexualita,“ prohlásil Freud začátkem minulého století. O sto let později, kdy vstupujeme do věku Vodnáře, se ukazuje, že ještě podstatnějším zdrojem duševních problémů je potlačená spiritualita. Tím se nemyslí odmítání případné touhy sedět v lotosu a zpívat alikvotně ÓM, ale ignorování naší základní životní situace, která je z principu duchovní....Každý vnímavý člověk na dně své duše hluboce touží po kráse, lásce, harmonii, stříbrném větru, romantice, po štěstí a naplnění, po pomoci těm, kterým je zle. Mnoho z nás ve své touze zřetelně vnímá i touhu po Bohu, po pravdě, po kontaktu s Vesmírem, po světlých výšinách. Tyto duchovní city a touhy jsou tou jedinou skutečně fungující a kompetentní „GPS", kterou jsme si s sebou do pozemského prostředí přinesli...

Sigmund Freud prohlásil, že často„člověk není pánem ve svém domě“. I když je dnes Freudova psychoanalýza považována za překonanou, Freudův citát platí stále. Z hlediska psychoterapie nám často není dobře především proto, že „nejsme pánem ve svém vlastním domě“.
Naši osobnost si můžeme představit jako království, v němž žije řada bytostí – našich podosobností, které mezi sebou komunikují nejrůznějšími způsoby, mnohdy i antagonistickými. Některé spolu kamarádí, jiné se navzájem nenávidí, potlačují, vytěsňují.
http://janhavelka.blog.idnes.cz/c/17429 ... -dome.html

...Těmito detaily se obvykle začneme doopravdy zabývat až tehdy, kdy nám přestane být se sebou samými dobře, což se dnes stává už i v lepších rodinách. Je-li nám se sebou špatně jenom trochu, spraví to někdy meditace, sex, kultura, práce, chlast, drogy či jiné více či méně smysluplné únikové aktivity. Je-li nám už se sebou hodně špatně a máme-li dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, navštívíme psychoterapeuta. A v úvodním terapeutickém rozhovoru pokaždé vyjde najevo to samé: nejsme pány ve svém domě. Jinými slovy, naše království je ovládáno destruktivními opozičními silami, které se nám už dávno vymkly z ruky, takže si dělají, co chtějí bez ohledu na náš nesouhlas.

...Učme se být vládci přísnými, ale laskavými, tak nám přece napovídá každá pohádka. Pochopme, že atmosféra v našem království závisí především na tom, jak my sami zacházíme se svými poddanými. Pokud jsme jim vyhlásili válku, je naše království přirozeně ve válečném stavu se všemi negativními důsledky. Chceme-li mít v království mír, my sami musíme tuto válku nejprve zastavit.

Starejme se, aby se naši poddaní s námi cítili dobře, a to pokud možno úplně všichni. Definitivně zrušme mučírny, moudře otevírejme dveře vězení a všechny vězně amnestujme. Nastolme demokracii, aby i ten nejmenší mohl být vyslyšen, zrušme cenzuru a nedopusťme vznik utlačovaných menšin. A především je všechny milujme, přijímejme a integrujme tak, aby každá podosobnost měla v našem království své důstojné místo. Ony nám to vrátí láskou, která od nich nejen nepozorovaně přiteče do naší citové nádrže, ale způsobí i přirozené upevnění naší mocenské pozice a opravdový rozkvět království. Pak si budeme moci říci „Konečně se učím být opravdovým pánem ve svém domě.“.

--------------------------

Lao´c - kniha Tao te ting (které jsem v tomto vlákně annoncoval již dříve, zvláště překlad a komentáře V.Cílka.)
(některé překlady Tao te tingu jsou i online, je jich v cz okolo sedmi od různých překladatelů...: http://www.uloz.to/hledej/?q=Tao%20te%20%C5%A5ing , některé z nich se dají koupit knižně i nyní, jiné už nikoliv)

Dle některých je nejlepší českej překlad Tao-te ťingu překlad Berty Krebsový (česká sinoložka).
Doporučuju Vám ale knihu (vydalo DharmaGaia 95), kde jsou její komentáře k textu a fakt stojí za to je přečíst a pochopit to ještě víc do hloubky

Některé překlady Tao te ting (= Kniha o Tau a ctnosti), jsou i online četba..., třeba tady: http://www.bonalingua.cz/tao/
- autor překladu říká: ...Začal jsem číst jistý český překlad Tao-te-ťingu, ale když mi přišel jeden závěr zcela zcestný, sáhl jsem po jiné knize. Tam byla pasáž vysvětlena lépe, ale zase jsem narazil na jinou nejasnost. Opatřil jsem si proto třetí verzi a překvapilo mne, že jsou mezi jednotlivými překlady Knihy o Tao a ctnosti poměrně velké rozdíly. Co teď?
Jak už je mým zvykem, snažím se na věci přijít sám...

Bratia Slováci by povedali: Ale Tao netreba čítať ale Tao treba žiť..., alebo: Tao netreba žiť - Tao sa žije samo a netreba menovať to čo ma tisice mien a žiadne... Lao`C vlastne napisal jedinu knihu o Tao, a aj tu nechcel napisat, len bol k tomu prinuteny, ak odchadzal z Ciny do Indie, a na hraniciach bol zastaveny a ze ho nepustia von, ak nezhrnie svoje ucenie, a on za tri dni napisal knihu, v ktorej bolo najvecsie pobavenie v tom, co si vobec priemerna mysel nevsimne, a bolo to ihned na zaciatku.

" ZDELENE TAO, NIE JE TAO." (Lao`C)

Muflone, přečetl jsem si tvůj elaborát o Zlu... Dík. Nejsem žádný myslitel ani spasitel světa, jen mě teď tak nějak provokuje ta "neuchopitelnost" a nepojmenovatelnost čehokoliv, zejména pojmů, jako jsou zlo vs. dobro a pod...

....myslím že nejsi sám koho to provokuje k zamyšlení (což je účel - týká se to každého koho někdy už napadlo, zda někomu byť s dobrým úmyslem třeba nakonec neublížil... ) .....sice je psáno že dobro od zla bude možné poznat a rozlišit - "poznáte je podle ovoce...dobrý strom nemůže vydávat špatné ovoce" apod., ale interpretace jak si správně naznačil je relativní a každý si to vykládá po svém... A ono miluj svého bližního jako sebe sama je také dvousečné- pokud nějaký člověk je sám na sebe v něčem velmi tvrdý a třeba např.pedantský, bude podobně i na druhé, v dobré víře že pro ně přece dělá to nejlepší co jim přece prospěje, když tak jedná i vůči sobě a "prospívá" mu to (nebo to myslí přece s druhými "dobře"...)

-----------

Rád přemýšlím nahlas a jen tak si říkám že to třeba někoho také zaujme, i když je pravda že jinému to může nejspíš i lézt na nervy..., ale čteme přece jen to co nás zaujme - kdo čte vše ač ho to nezajímá, se může podobat člověku co nedokáže přepnout kanál na TV nebo rozhlase...(je to NAŠE volba)

Jinak ohledně spasitelských komplexů, je moc pěkný indický příběh:

„Mistře, rozhodl jsem se říci všem lidem, aby už nebyli slepí, aby se probudili, že jejich strachy a smutky jsou zbytečné. Chtěl bych jim sdělit, že žijí v iluzi toho, že jsou toto tělo, že není čeho se bát, že není co získat, a že se mohou stále jen radovat.“, řekl jsem a cítil jak mi ta slova šla přímo ze Srdce.
„No, když ses rozhodl“, pravil Mistr, „udělej to“.
Připadalo mi, že cítím nesouhlas a otázal jsem se: „ Myslíte, že to nemohu udělat?“
„Jak to mám vědět?“, opáčil Mistr, „já jsem jen často slýchával od svého Mistra, že nejdůležitější je začít vždy u sebe a nemá se nic uzavírat.“
„Ano, hlavně nic neuzavírat !!“ Na poslední větu kladl takový důraz, že jsem se musel zamyslet nad tím, co tím myslí. Copak já něco uzavírám? Ne, nic neuzavírám, prostě jim chci pomoci a udělám to.
Mistr z ničeho nic povídá, jako by četl moje myšlenky.
„Joo, jednou šla jedna stará paní a táhla do kopce vozík se dřívím. Šel kolem mládenec a vidí ji. Říká si, jak se ta babička dře. Už je stará a určitě by byla ráda, kdyby jí pomohl. Takhle jí to bude do kopce trvat půl hodiny a s jeho pomocí bude nahoře za deset minut. Vzal vozík babičce, aby jí pomohl. Babička nebyla zas tak stará, jak si mládenec myslel, byla zdravá a čilá. Nejprve měla strach, aby jí mládenec s vozíkem neujel. Když viděla, že se nemusí bát, trochu se uklidnila, ale přesto byla rozladěná, že si mládenec myslí, že je stará a bezmocná tak, že potřebuje pomoc. Přitom jí letělo hlavou :
„Normálně mi to trvá půl hodiny, takhle budu na kopci za deset minut a pak budu muset mrznout před krámem, protože otevřou až za půl hodiny.“ Mládenec vytáhl vozík nahoru za deset minut. Babička mu ze slušnosti poděkovala a mládenec byl spokojen, že jí pomohl, a že jí udělal radost. Babička si stoupla pod střechu a začala mrznout. Nedávala pozor, protože se jí hlavou stále honily myšlenky, zda vypadá už tak uboze a staře, přestože se cítí dobře a byla rozladěná, že musí mrznout, zatímco by bez mládence byla stále ještě na kopci. A jak tak stojí, utrhne se ze střechy velký kus ledu, spadne jí za krk a babička padne mrtvá k zemi. Jeden pán sledoval celé dění od chvíle, kdy přišel mládenec pomoci babičce až po její smrt.
„Ach jo“, povzdychl si, „kdyby ten mládenec té babičce nepomáhal, mohla ještě žít….“
-------

"To,že jsem nasytil hladového,
odpustil urážku a začal milovat svého nepřítele,to jsou velké ctnosti.
Ale co kdybych zjistil,
že nejnuznější ze všech žebráků
i nejdrzejší ze všech utrhačů
dlí v mém nitru,
a že jsem to já,kdo je tak potřebný
almužen vlastní laskavosti,
a že já sám jsem tím nepřítelem,
kterého je nutno milovat -
co potom ?....."
( C.G.Jung)

"...setkávej se se svými protiklady, jen tehdy porosteš"
(Exupéry)

...jak se vyjádřil dědek kořenář:
"....abyste místo knih četli myšlenky autorů a z nich si vybírali jen
ony inspirující. Totéž se týká filmů, dopisů, rozhovorů a vůbec
jakékoliv komunikace dominantní hemisférou. Hledejte v onom dominantním
skryté... a naleznete prosté emoce a myšlenky ostřené do autora a jen
jako klenot nezištně laskavé od něho... Hledejte lad a strukturu
skrytou v množství šumu, brumu a rumu... ))
(Hledejte perly v hromadách h... (slušní si doplní "nojů" )"

Hledání "svého středu" dle Komenského:

"[i]Svět jest kolo, jenž se točí,
prudce chvěje, hlučí, zvučí.
Kdo mu v centrum neusedne,
zamotá se a vypadne."[/i]
(Jan Amos Komenský, Hlubina bezpečnosti)

Dalo by se ještě uvažovat o vnitřním zlu v každém z nás (jak popisovaly předchozí příspěvky o zlu v pojetí Freuda a C.Junga), také výkladem toho co je zase z trochu jiného pohledu vysvětlení z jógy a buddhismu (termín "temná noc duše") - koho toto zajímá jistě si dokáže najít něco bližšího...

navazuji k pojetí zla u C. Junga:
http://vit-machalek.bloger.cz/Dialog-vi ... -C-G-Junga

Jak jsem popisoval dříve, Jung křesťanství vytýkal koncepci „privatio boni“ (podle níž zlo nemá žádnou pozitivní existenci, ale je vykládáno pouze jako nedostatek dobra), jak to bylo hlásano církevními otci Západu i Východu.

...Jung současně kategoricky tvrdil, že křesťanský obraz Boha „se konečně musí vážně vyrovnat s monoteismem a zbavit se svého (oficiálně popíraného) dualismu, který až dosud nechával vedle všemohoucího dobra existovat věčného temného ďábla“ (55) . (ovšem bible popisuje že bolesti, zlo a satan i smrt jako Nepřítel, mají být spoutány na "tisíc" let a poté nakonec úplně odstraněny...).
Proti této Jungovo interpretaci však lze namítnout, že
právě „vnitřní závislost zla na dobru vylučuje dualistické pojetí světa, v němž by zlo (ďábel) a dobro (Bůh) bylo srovnatelné co do podstaty“. (56)

...v bibli najdeme dost podkladů k tvrzení jež dnes dokládá i kvantová fyzika, že "tma nemůže přemoci světlo..." (stačí malinko světla aby prozářilo tmu, opačně to pokud je mi známo neplatí... ). Dále ve Starém zákoně se varuje před tím, aby se zlo nevydávalo za dobro a naopak... (filosoficko-teologická relativizace zla je dnes velmi běžná, každý má "tu svou pravdu"...)

Ve lpění na svém mýtu o Bohu, který byl i nevědomý a zlý, byl Jung až dogmatický (58). Kurt Koch k Jungově interpretaci zla píše že, Jungův „monisticko-polární pokus o vysvětlení zla je v neslučitelném rozporu s křesťanskou vírou o Bohu a stvoření a zvláště s tímto pohledem nezbytně spojená démonizace a dokonce diabolizace Boha ošklivým způsobem odporuje biblí zaručené Boží svatosti“. (57)

Jung odmítal vše, co tomuto jeho pojetí odporuje, a naopak v bibli i v textech významných duchovních autorů hledal místa, kterými by mohl podepřít svou koncepci. Příkladem může být jeho výklad prosby „Neuveď nás v pokušení“ v modlitbě Páně, o které tvrdil:

„To znamená, že nechť nás Bůh přímo nepřiměje svodem ke zlému, ale raději nechť nás od něho spasí… Kristus v každém případě pokládá za účelné připomenout Otci v modlitbě jeho pro lidi neblahé sklony a prosit ho, aby od nich upustil.“ (59)

Jak násilné a neslučitelné s celým kontextem Písma a církevní tradice tyto vývody jsou, ukazuje vysvětlení slova „neuveď“ v původním významu tohoto slova:

„Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená 'nepřipustit vstup do', 'nenechat podlehnout pokušení'. '(Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému: (tak ani) on sám nikoho nepokouší' (Jak 1,13); naopak nás chce od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, že bychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Svádíme boj mezi 'tělem a Duchem'. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly.“ (60)

S gnostickými spekulacemi příslušného druhu se vypořádávala již prvotní církev, která tak učinila důrazným hlásáním zvěsti o tom, že „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“. (61) Z tohoto poselství vychází i jezuita Robert Doran, který hovoří jak o tom, že od Junga se věřící lidé dnešní doby mohou a musejí učit, tak také o tom, že se ale přitom nemohou vyhnout „rozlišování duchů“ (míněno jako nutné oddělování plev od zrna) :

„David Burrell správně poukázal na skutečnost, že člověk se nemůže s Bohem nesetkat, pokud se na vnitřní cestu individuace vydá. Ale potká i mnohé z toho, co Bohem není, co Bohu dokonce protiřečí. Jung nejen nepomáhá rozlišovat mezi těmito silami, které působí v lidské psychice, ale posiluje a dokonce podporuje zmatek, který se objevuje ve chvílích, jež si rozlišení žádají, a tak člověka utápí v protikladných silách, které spolu bojují v hlubinách lidské psychiky. Jungovo dílo, přijímané nekriticky, vede člověka do slepé uličky, jež může nabýt démonických rozměrů.“ (62)

Doran konfrontuje Jungovo učení se světem čisté víry, ve kterém se člověk i v okamžicích své největší temnoty bezvýhradně odevzdává Bohu tak, jako Kristus v Getsemanské zahradě. Říká, že jedním ze způsobů, jak se vzepřít tomuto nesmírně těžkému sebeodevzdání, je popřít, že Bůh je pouze dobro, a považovat jej za sjednocení dobra a zla:

„Od takového názoru je jen malý krůček k přijetí sebe samého jako nadřazeného Bohu a k přijetí úkolu usmířit dobro a zlo v Bohu skrze usmíření dobra a zla v bytostném Já, jež je obrazem Božím. Takové jsou, zdá se, konečné Jungovy závěry ohledně nejzávažnější náboženské problematiky, a jakékoli pojednání o vztahu jungovské psychologie a křesťanské spirituality se musí s těmito otázkami vypořádat.“ (63)

Doran tak činí rozborem snu, který sám Jung vykládá ve svých vzpomínkách a spojuje jej s následujícím sepsáním „Odpovědi na Jóba“.
Obojí – kniha i sen – je hledáním odpovědi na nesnesitelnou otázku nevinného utrpení. Jung hledá tuto odpověď v přítomnosti zla v Bohu a řešení vidí v získání vyššího stupně vědomí, které člověku umožní stát se „spasitelem Boha“, kterého vysvobodí z jeho vlastního nevědomí a pomůže mu překonat jeho vlastní protiklady. Křesťanskou odpovědí je naopak již zmíněné bezvýhradné odevzdání se Bohu – přijetí nevinného utrpení jako cesty do Jeho náruče a jako „zákona kříže“, skrze který se Bůh stává Spasitelem člověka. Tento postoj se kdysi Jungovi marně snažil zprostředkovat jeho otec...

a jako by se o to znovu pokoušel i v jedné z částí zmíněného snu, kterou Jung popisuje takto:

„…otec řekl: 'Nyní tě povedu do nejvyšší přítomnosti!'. Potom poklekl a dotkl se čelem země, a já jsem ho napodobil a ve velkém pohnutí jsem rovněž poklekl. Z nějakého důvodu jsem nebyl s to dostat čelo úplně až k zemi… Něco mně v tom přinejmenším o milimetr bránilo. Něco ve mně říkalo: 'Ano, ale ne úplně.'“ (64)

Doran v této souvislosti dále hovoří:

„… Kristus je vtělením Božího spasitelného úmyslu v náš prospěch, je úplnou a explicitní svátostí božského řešení problému zla. Satan je výrazem nepřátelství vůči Bohu ve světě, který se nepoddá Božímu nepochopitelného záměru a který si chce přivlastnit moc pramenící z přesvědčení, že je sám sobě příčinou... Kristus a Satan jsou nesmiřitelní nepřátelé, stejně tak jako se člověk nemůže odevzdat a zároveň neodevzdat, zároveň se dotknout čelem země a nechat si ještě milimetr odstup…

Překonání zla není záležitostí pouze většího vědomí, ani když sebezdokonalení je mravním požadavkem naší doby. Dosažení většího vědomí neznamená relativizaci dobra a zla, ale spíše zdokonalení schopnosti rozlišovat, co je hodnotné, od toho, co je bezcenné, svůdné, škodlivé. Proces získávání většího vědomí má být spíše procesem obrácení (nežli osvícení). Zahrnuje rozvážnější a rozhodné odmítnutí zla, nikoli kompromis se zlem. Dobro a zlo zůstávají protiklady. Nemohou být integrovány, jako mohou být duch a hmota nebo maskulinní a femininní rozměr osobnosti, jež nejsou protiklady, ale protipóly.“ (65)

(odkazy číslicové - viz ve zdroji uvedeném nahoře)
-----------------

Robert L. Moore: C. G. Jung a křesťanská spiritualita (Portál, edice Spektrum, 1998) úryvky:

...Jedinečnost přínosu Jungovy psychologie pro současnou spiritualitu spočívá v samotné struktuře její metapsychologie, v její základní koncepční struktuře a s ní souvisejících klinických předpokladech a technikách. Důležitost budování vztahu mezi vědomým já a hlubší skutečností bytostného já - archetypu celistvé a integrované osobnosti - svědčí o tom, že zdroj vnitřního vedení je pokládán za psychologickou realitu a nemůže být přehlížen.
I když jungiánský psychoanalytik nemůže manifestaci bytostného já prohlásit za božskou skutečnost, je zřejmé, že popisovaná psychologická skutečnost odpovídá tomu, co je ve spirituálním či teologickém pohledu nazýváno bohem či duchem.
Z hlediska duchovního hledání je základní pravdou, kterou uznává jak jungovská psychologie, tak duchovní tradice lidstva, totiž že lidský život musí být veden něčím vně vědomého já.
M.Esther Hardingová:
Jungova myšlenka, že světelné jiskry jsou jako archetypové obrazy, s nimiž se setkáváme během hluboké introverze, je velmi užitečnou analogií. Eckhart je nazýval "jiskřičky duše". Alcyhmista Dorn říkal, že jiskry duše jsou jako rybí oči a že rybí oko není nic jiného než zářící oko slunce, jež vrhá svůj střed do srdce člověka.
Eugene C. Bianchi:
Jungovský pohled v sobě skrývá nebezpečí sklouznutí od subjektivního porozumění k subjektivismu. Jungovo tvrzení, že náboženský symbolismus je objektivní pouze v tom smyslu, že pramení z kolektivního nevědomí, jež má svou vlastní samostatnost, je nedostačující.
Teologové, obzvláště konzervativního ražení, zdůrazňují boží svrchovanou transcendenci, Jungova teorie bytostného já jim zavání panteismem a přehnaným humanismem hraničícím s pýchou.
Anna B. Ulanovová:
Jung popisuje cíl a účel analýzy dvěma jazyky: psychologickým a náboženským. Vyjádřeno psychologickým jazykem, vědomé já musí navázat vztah s archetypem bytostného já jako s odlišným, jenž není totožný s vědomým já, nicméně je s ním těsně a poněkud osobně spojen. Klient musí obnovit svou náboženskou orientaci, říká Jung.
Robert M. Doran, S.J.:
Může se stát, že Jung více přispěje spiritualitě a spirituální teologii v negativním smyslu, totiž že nám pomůže rozlišit nevhodné projekce a špatně nasměrované city, spíše než by nás pozitivně vedl na cestu k bohu křesťanské víry a ke Kristu.
(pro srovnání vlivu jaký měla na C.Junga jeho matka a její otec (mluvili se zemřelými příbuznými), možno porovnat zásadní varování křesťanům mluvit s mrtvými - např. v bibli pasáže: 3.Mo 19:31, 5.Mo 18:11,12 a 1.Par. 10:13,14 )

------------

PS: Jak to zatím vidím, ani C.Jung, ani jeho oponenti nemají úplnou pravdu a prostě vždy a u každého bude platit ono "hledejte a naleznete...", a prostě
se nepřestat pořád učit (jak by řekl Lao´C ...hlavně nic neuzavírat...) - tedy osobními zkušenostmi časem dokázat lépe rozlišovat kde jsou zrnka pravdy v JAKÉMKOLI filosofickém, spirituálním či vědeckém pojetí a interpretaci čehokoli. Není to snadná cesta, ale nečekejme žádné instantní polotovary nebo hotová řešení, každý si tím na své cestě hledání a nalézání musí projít sám.

Uvedl bych příklad na (NE)POUŽITÍ lži či polopravdy oproti mluvení "čisté pravdy" z každodenního života:
Dle mnohých je (nějaký) ROZDÍL lhát se škodlivým úmyslem a lhát v nevědomosti...(ač účinky jsou možná někdy podobné...), ale spíše bych to znázornil JASNĚJI: víme jak škodlivá je polopravda - bývá horší v důsledcích než vyložená lež kterou lze snadněji odhalit. Je také vhodné neříct někomu informace na něž z našeho pohledu nemá právo, případně je říci neúplně či dokonce mylně s vhodným záměrem, ale je to někdy slabý led- komunisté nechali lítat třísky když se kácel les...
(je tudíž PŘIROZENĚ správné snažit se do té míry jak jsme schopni u výslechu neudat přítele apod., nebo slavná scéna z Bídníků od V.Hugo, kde jeptiška zalže aby zachránila život nevinného Jeana Valjeana..., král David aby si zachránil život dělal ze sebe slabomyslného a nechal si stékat sliny po fousech...atd).

2. Další příklad (ještě jasnější) mne napadl z elektriky: je ROZDÍL mezi POTENCIÁLEM (napětím) a PROUDEM, tedy klidně v každém z nás a chcete-li třeba i v Bohu jako "nejvyšší dobrotě a světlu", je potenciál (řekněme selsky MOŽNOST) udělat něco "špatného" a zlého, co vyloženě škodí...,
ale tuto M - o - ž - n - o - s - t
přece nemusíme využít a s láskou jít dále ("překročit svůj stín" ač o něm víme a nepopíráme že tady je možnost ZNEUŽÍT svou svobodnou vůli k něčemu co druhým dlouhodobě ublíží...

Pokud budeme v lepším styku sami se sebou (nebudeme podporovat své temné stíny, ale ani je neignorovat jako by neexistovaly), pokud budeme v lepším kontaktu s přírodou a jejími zákony i těmi vesmírnými, a nejlépe i s tím co nás přesahuje ("Vyšší Já", Bůh, či jakkoli to kdo nazve), v takovém případě půjdeme myslím po cestě OD tmy k většímu světlu...

Thorwald Dethlefsen - Osud jako šance
Jaromír Rašín - Sláva strojů a měst (vydáno 1929)
Antonín Kolinger - Preventivní životospráva a šetrný způsob života (březen 2012)

... a spousta dalších, ale tyhle jdou až na dřeň ...

Večer jsem začal číst knihu "Ty a tvůj skrytý lékař" od Johna Upledgera. V jednu v noci jsem byl stále velmi živý a tak jsem se přestěhoval do vany a četl další dvě hodiny. Ráno jsem pokračoval.....
Kniha pojednává o kraniosakrální terapii. Moje známá začala na podzim tuto metodu studovat a na mne chodí praktikovat... Ona je moc dobrá, takový ten typ, co je k tomu přímo zrozenej...a i já jsem prý dobrý studijní materiál.... Nechci hlásat, že JENOM dík CST se mi udělalo moc dobře...ale udělalo.. Je v tom mnoho vlivů dohromady, ale zrovna včera i dnes se cítím takový měkčí...až skoro jako dítě..

[quote="catcher":h6xz9gvd][quote="muflon":h6xz9gvd] A jaké knihy seberozvojové nebo spirituální zaujali vás ?[/quote:h6xz9gvd]
Thorwald Dethlefsen - Osud jako šance
Jaromír Rašín - Sláva strojů a měst (vydáno 1929)
Antonín Kolinger - Preventivní životospráva a šetrný způsob života (březen 2012)

... a spousta dalších, ale tyhle jdou až na dřeň ...[/quote:h6xz9gvd]

J.Rašín: Budhovy vyjížďky (1927, má jen 16 stran) : online na http://www.svetmysli.net/sm.exe?pg=71

T.Dethlefsen spolupracuje také s R.Dahlke (třeba v jejich společné knize "Nemoc jako cesta" , Dahlke nyní vydal nově knihu Zákony osudu...

A.Kolinger - o štítné žláze (čerpal z brožurky p. Pavly Kašparcové, Světlo v nás, podtitul je – 12duchovních sil člověka:
CHVĚNÍ – ŠTÍTNÁ ŽLÁZA. [u:h6xz9gvd]Chvění je stálým projevem živého organizmu, proudící životní energie.[/u:h6xz9gvd]
Je to neustálá vnitřní vibrace všech tkání, orgánů, součástí těla, neustálý mikroskopický pohyb, základní
projev života. Konec chvění je koncem života těla a duše. Každá část těla, každý orgán a soustava orgánů
má své chvění s určitou frekvencí a amplitudou a tato chvění mohou spolu v rámci celého těla rezonovat,
být v harmonii, doplňovat se a skládat v jeden harmonický celek, jehož jasným projevem je zdraví a dobrá
kondice, příjemný akord. Nebo může být chvění jednotlivých částí těla neuspořádané, chaotické, až
protichůdné a pak je celková životní energie organismu oslabená a jejím vnějším, pozorovatelným projevem
je disharmonie, nesoulad, špatná kondice, únava a nemoc. Jako hudební nástroj naladěný či rozladěný. Jde o
harmonii, souzvuk, vzájemné porozumění, toleranci, dobré reakce na dobré podněty v jakémkoli
organizovaném celku.
Štítná žláza je centrem duševní energie a chvění. Působí v krku, hlasivkách, mandlích. Dostatek a
vyrovnanost této energie činí hlas teplým, melodickým, zjemňuje člověka, výraz tváře, mimiku, myšlení,
chování, komunikaci. Vlídnými slovy a zpěvem, laskavým a pozitivním akustickým projevem lze tuto
energii prohlubovat, kumulovat, předávat, působit jejím prostřednictvím na celé tělo, na duši, na okolí.
Negativní slova a projevy poškozují mluvčího, posluchače, i ty, o nichž se mluví, tak vzniká a roste zlo.
Nedostatek životní energie, to je nedostatečné a nesladěné chvění se projevuje předčasnou únavou,
vysílením, špatnou náladou i kondicí, agresivitou, ztrátou víry a moci, vedoucí k nemoci.


-------------------

PS: pokud někdo má rád čtené namluvené knihy, doporučuju např. weby (nutná registrace) :

[b:h6xz9gvd]Knihovna Do ucha:[/b:h6xz9gvd]

Naposledy upravil muflon dne čtv led 01, 1970 2:00 am, celkově upraveno 569

1335045629

kraniosakrální terapie je vskutku skvělá věc je-li v rukou odborníka... (částečně jsem ji cca 2x zakusil spolu s rolfingem), může totiž uvolnit spoustu zasutých bloků, a to zdánlivě nepochopitelným způsobem.
http://www.kraniosakralni-terapie.cz/O-terapii.html
Pro ostatní co neznají:
Kraniosakrální terapie (cranio = lebka a sacrum = křížová kost ) vylaďuje rytmus, který pulzuje hluboko uvnitř Vašeho fyziologického systému. Stav rytmu ovlivňuje Vaše pohybové funkce, myšlení i emoce.
V kraniosakrální terapii se věnuje pozornost rozpouštění blokád uložených v tkáních (svaly, vaziva, klouby, kosti), uvolňování napětí, starých vzpomínek a traumat uložených v těle...

(je to stejně ZÁHADA jak podivuhodně je lidský organismus "postaven" skvělým konstruktérem, jen my se teprv dětskými krůčky pomalu učíme číst lépe návody k použití..., člověk by neřek co vše jde přes tělo poznat, vyladit a opravit..., včetně prevence...



...Zaujal mne A.Kolinger svým pojetím Tělo-Duše-Duch:

TĚLO, DUŠE, DUCH :
Zeptáte-li se, co je duše, co je duch, odpoví vám, běžte do háje s náboženstvím. Ale to je omyl, nejde tu o
náboženství. Mám tuto jednoduchou představu (říká A.Kolinger) pro své potřeby :

Tělo je hmotné, má smysly, svaly, orgány, chodí, krmí se.

Duše umí číst, psát počítat, myslet, vytvořit
program a má i cit, miluje i nenávidí. Je závislá na těle a její funkce se dá popsat třeba pozorováním činnosti
mozku a smyslů, orgánů. Duševní život ovládáme vědomím. Rozhodneme-li se věřit, věříme, chceme-li
trpět, trpíme……. Duše i tělo je konečné, smrtelné.

Duch nemá se hmotou a se smysly společného nic. Je to oblast instinktu, intuice, vnuknutí, jasnovidnosti,
předtuchy, mimosmyslového vnímání a života, astrálního, nekonečného bytí, veškerenstva, centrály,
Universa, Boha, jak tomu chcete říkat? Jen tak, z ničeho nic, jdeme tam a uděláme to či ono, nevíme
proč. Jak nás to napadlo? A najednou vidíme, že to má hluboký smysl a nesmírný význam, že nám to možná
zachránilo rodinu, život, firmu. Čím nebo kým jsme byli vedeni? Při vší úctě k naší pokročilosti i vědě to
nedokážeme vysvětlit. Ani to není nutné. Znovu si pochvaluji - stačí když to funguje! Jsem racionální a
v duchařině si nelibuji, nezabývám se tím.

Tělo, duše a duch jsou jeden celek, vzájemně se po celý život prolínají. Poškodíte-li jedno, projeví se to i
na druhém, třetím a na celku. Stejně tak když jedno napravíte. Proto lze skrze duši léčit a rozvíjet tělo a
funguje to i obráceně. Péčí o tělo a duši možno dospět k rozvoji duchovnímu a pokročit v něm.
-------------

Pro srovnání, pohled na to co je DUŠE z psychoanalytického pohledu C.Junga v spise Člověk a duše:

"...skutečně nemáme ani potuchy, jak může psychično vznikat z fyzična, a psychično přece nějak existuje, - a tak můžeme také jednou předpokládat opak - že totiž psyche vzniká z duchovního principu, který je podobně nepřístupný jako hmota. Taková psychologie by zajisté nemohla být moderní, neboť moderní je opak. Musíme se tedy chtěnechtě vrátit k tomu, co o duši učili naši předkové, protože právě oni tento předpoklad zastávali.
Ve starších dobách existoval názor, že duše je podstatou života, těla, že je dechem života, jakousi životní silou, která během těhotenství, porodu nebo plození vstupuje do fysis, do prostorovosti a s posledním dechem opět opouští umírající tělo. Duše je o sobě a pro sebe neprostorovou bytostí, a protože existuje před tělesným bytím a po něm, je také bezčasová a prakticky nesmrtelná. Tento názor - posuzován z hlediska moderní vědecké psychologie - je ovšem čistá iluze. Poněvadž však nechceme pěstovat žádnou "metafyziku", ani tu moderní, chceme tento starověký názor nepředpojatě přezkoumat s ohledem na jeho empirické oprávnění.

Jména, která lidé dávají svým zkušenostem, bývají často opravdu velmi poučná. Odkud pochází slovo duše? Duše (Seele pozn. překl.), stejně jako anglické soul, v gótštině saiwala. starogermánsky saiwalo, je etymologicky uváděna do souvislosti s řeckým "aiolos", což znamená pohyblivý, pestrý, měňavý. Řecké slovo psyche znamená též, jak známo, motýl. Saiwalo je na druhé straně uváděno do souvislosti se staroslovanským sila. - Tyto vztahy tedy osvětlují prapůvodní význam slova Seele: je hybnou silou, tedy životní silou.

Latinské slovo animus - duch a anima - duše je totéž co řecké anemos, to jest vítr. Jiné řecké slovo pro vítr, totiž pneuma, znamená jak známo rovněž duch. V gótštině se setkáváme s týmž slovem v podobě us - anan, což znamená vydechovat (něm. ausatmen - pozn. překl.) a v latině se vyskytuje v podobě an - helare, což znamená namáhavě dýchat. Ve starohornoněmčině byl spiritus sanctus (Duch svatý, pozn. př.) pojmenován jako atum, tedy dech (něm. Atem - pozn. překl.). V arabštině znamená slovo rih vítr, slovo ruh duše, duch. Velmi podobnou příbuznost má řecké slovo psyche, které souvisí se slovem psýchó, totiž dýchat, psychos, což znamená chladný, psychros - studený, a se slovem physa, což znamená dmychadlo. Tyto souvislosti zřetelně ukazují, jak v latině, řečtině a arabštině označení pro duši souviselo s představou hybného vzduchu, s "chladného dechu ducha". Odtud asi také pochází to, že primitivní názor přisuzuje duši neviditelné dechové tělo.

Je tedy snadno pochopitelné, že dech je pokládán za život, protože dýchání je znakem života stejně jako pohyb a hybná síla. Jiný primitivní názor vidí duši jako oheň nebo plamen, protože teplo je rovněž znakem života. Pozoruhodné, nikoli však vzácné primitivní pojetí ztotožňuje duši se jménem. Jméno jedince je jeho duše. Odtud pochází obyčej inkarnovat duši předků do novorozenců tím, že se jim dá jméno některého z nich. Toto pojetí neznamená asi nic jiného než uznání vědomí já jako výrazu duše. Duše bývá též často ztotožňována se stínem, proto také je smrtelným proviněním šlápnout někomu na stín. Nebezpečný je proto čas poledne (jižní hodina duchů), protože tehdy se stín velmi zmenšuje, což má stejný význam jako ohrožení života. Stín vyjadřuje totéž, co Řekové označovali jako synopados, toho, jenž člověka vzadu následuje, pocit nepostižitelné živoucí přítomnosti, a proto byly i duše zemřelých označovány jako stíny.

Tento nástin by mohl ukázat, jak pradávné nazírání vnímalo duši. Psychično se tu jeví jako zdroj života, jako primum movens, jako duchovní, avšak objektivní přítomnost. Proto primitiv dovede se svou duší rozprávět, duše má v něm hlas, poněvadž vůbec není totožná s ním samým nebo s jeho vědomím. Psychično není pro prvotní zkušenost souhrnem všeho subjektivního a libovolného tak jako pro nás, nýbrž je něčím objektivním, něčím, co žije samo ze sebe a co spočívá samo na sobě.

Toto pojetí je empiricky naprosto oprávněné, neboť nejen na primitivním stupni, nýbrž i u kulturního člověka se psychično ukazuje jako objektivní, jež se do značné míry vymyká libovůli našeho vědomí. Tak nemůžeme například potlačit většinou svých emocí, nemůžeme změnit špatnou náladu v dobrou, nemůžeme ani přivolat ani zastavit své sny. Dokonce i ten nejinteligentnější člověk může být někdy posedlý myšlenkami, kterých se ani s největším vypětím vůle nezbaví. Naše paměť je schopna dělat nejztřeštěnější skoky, nad kterými můžeme jen bezmocně žasnout, v hlavě se nám líhnou fantazie, které bychom nikdy nehledali ani nikdy nečekali. Rádi si jen lichotíme myšlenkou, že jsme pány ve vlastním domě. Ve skutečnosti jsme v nebezpečné míře odkázáni na to, že naše nevědomé psychično funguje samo od sebe správně a nenechá nás případně na holičkách. Kdybychom například pořádně studovali psychologii neurotiků, přišlo by leckomu přímo směšné, že vůbec existují psychologové, kteří ztotožňují psyche s vědomím. A psychologie neurotika se, jak známo, liší od psychologie takzvaně normálního člověka jen nevýznamně, neboť kdo si je dneska stoprocentně jistý, že není neurotický?

Vzhledem k této skutečnosti je naprosto pochopitelné, že má své oprávnění starý názor na duši jako na něco samostatného, nejen pouze objektivního, nýbrž cosi přímo nebezpečně svévolného. Další domněnka, totiž že tato tajuplná bytost vzbuzující bázeň je zároveň zdrojem života, je psychologicky stejně tak pochopitelná, neboť zkušenost právě ukazuje, jak existence já, totiž vědomí, pochází a vzniká z nevědomého života. Malé dítě má psychický život bez prokazatelného vědomí já, a proto první léta života sotva zanechávají nějaké vzpomínkové stopy. Odkud přicházejí všechny dobré a pomáhající nápady? Odkud nadšení, inspirace a každý umocněný životní pocit? Primitiv v hloubi své duše cítí zdroj života, je co nejhlouběji dojat životní aktivitou své duše, a proto věří ve všechno, co na duši působí, zejména v magické praktiky všeho druhu. Proto je pro něj duše životem vůbec, životem, o kterém si nemyslí, že ho ovládá, nýbrž na němž v každém ohledu závisí...."