Ano, souhlasím, je to slabý odvar a ještě nese jen část informace. ALE proč jsem to sem dala - článek byl vytištěn v časopise, který se dostane k lidem, kteří by se k těmto informacím jinak spíše nedostali. Vím, že na netu je mnoho stránek s radikálnějšími a celistvějšími názory, ale ty si zas většina lidí nikdy neotevře, tak je dobře, když to k nim alespoň po kapkách dokapává z jiných zdrojů.
Ještě vložím úryvek z editorialu toho časopisu, psaný MUDr.V.Chválou:
http://www.psychosom.cz/?page_id=1129Citace:
Závažná témata se objevují v rubrice o etice, snad úměrně tomu, jak je tato oblast u nás dlouhodobě zanedbávána. Tentokrát jsme vybrali překlad veřejného přiznání o vlastním omylu lékaře kardiochirurga, význačného propagátora boje proti cholesterolu Dwighta Lundella, které se po internetu šíří ze serveru Total Health Breakthroughs. Tento statečný muž na konci své odborné kariéry přiznává, že se mýlil a že nevědomky napomáhal masivně ovlivnit mínění společnosti o významu cholesterolu. Možná se stal sám obětí rafinovaného podvodu na veřejnosti, na kterém ovšem vydělaly nejvíce farmaceutické firmy. Podobně si u nás kdysi sypal popel na hlavu ke konci svého života profesor Švejcar, propagátor umělé výživy, když nahlédl, že to byla chyba. Lundell začíná svůj článek větou: „My lékaři se vším naším vzděláním, znalostmi a autoritou si často rozvineme dosti velké ego, které nám ztěžuje přiznat, že jsme se mýlili.“ To by mohl být klíč k pochopení toho, proč jsme tak snadno zneužitelní. Těch omylů nebylo totiž málo. Medicína se mýlí každou chvíli, jenže je tady něco, co takové omyly umožňuje vydávat dlouho za jedinou pravdu. A ta má v medicíně velkou moc. Když se jeden lékař splete a dá, řekněme, pacientovi na kašel projímadlo, má to své neblahé důsledky, ale lékař i pacient se poučí a příště si oba dají pozor. Ale když se takový omyl stane na delší dobu základním kánonem oboru, řekněme, že by ten lékař byl profesorem plicního lékařství, který zdůvodní, jak změny iontů v plazmě díky projímadlu vedou ke změně sekrece v bronších (a proč ne?) a že nejlepší je brát lék preventivně, mohlo by se takové doporučení stát součástí postupu, který by byl závazný… a kdo by nedával projímadlo, byl by ostatními lékaři považován za nevzdělaného tupce. No řekněte, že by se to nemohlo stát? Zvláště kdyby se téhle chyby chytla farmaceutická firma, vyráběla by projímadlo za pětník a prodávala pojišťovnám (určitě by dokázali dosáhnout toho, aby to byl plně hrazený lék, třeba Diarhbronchin) za patnáct set? Copak, tohle by asi neprošlo pro fyziologické důsledky projímadla, ale co v případech, kdy se zjistí jen laboratorní odchylka jako ten cholesterol, nebo dokonce ještě méně – jen potenciál nemoci, jakou představuje genetická odchylka zjištěná v laboratoři. Není tady šance na obrovský zisk, pokud někdo přesvědčí lékaře, že je nezbytné preventivně podávat po celý život ten a další a ještě jiný lék? Určitě je, ale já si kladu otázku, zda existuje nějaká pojistka proti zneužití medicíny k takovému byznysu. (Naposledy jsme byli podezírání z něčeho tak obludného v případu mexické-prasečí chřipky.) Je jasné, že celý medicínský systém funguje, podobně jako armáda, především na principu direktivní subordinace. Pravdu má ten, kdo stojí výš, podřízený musí plnit příkazy, předpisy atd. Známe to. Tzv. spása, tedy jistota, že dělám dobro a ne zlo, je vlastně odpovědnost. V direktivních systémech deleguji odpovědnost výš. Plním rozkazy, protože jsou správné, nadřízení vědí, co je dobro, a já nemám ani právo, ani možnost to ze své pozice posuzovat. Stejně se hájili všichni vykonavatelé zla. Jenže dvacáté století se svými pokusy páchat dobro ve velkém, ovládat společnost rozumem, přineslo jednu významnou odpověď: není to možné, žádná delegace odpovědnosti není možná (viz Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha Rozmluvy, 2001). Každý jsme odpovědný sám za své činy. Významný francouzský sociolog polského původu Gilles Lipovetsky to popsal jako změnu etiky povinnosti v etiku odpovědnosti (G. Lipovetsky, Soumrak povinnosti, Prostor, 1992). Podle něho se evropská společnost po druhé světové válce proměnila. Na nikom už nelze vyžadovat plnění povinností, protože to není zárukou spásy. Každý se musí rozhodovat sám a tak vzniká etika odpovědnosti. U nás se celý tento proces nepochybně zpozdil o 40 let, prodloužen pokračováním bolševické totality, která nahradila totalitu fašistickou. Ale nezůstala v některých systémech totalita ještě i po devadesátých letech? Na železnici, v armádě, ve zdravotnictví? Na železnici a v armádě ať si klidně zůstane, aby nepřevládl chaos, ale nemůže být každý totalitně fungující systém snadno zneužit ke komerčním cílům mocných skupin? Obávám se, že může. Pak bychom si ale my lékaři měli hodně dávat pozor na to, abychom se nestali oběťmi takového zneužití. Jediné, co proti tomu pomáhá, je udržet si vlastní úsudek a organizační nezávislost. Není pochyb, že současné medicínské vzdělávání a organizační systém pracuje proti takové nezávislosti a posiluje možnost zneužití nás lékařů podnikateli ve zdravotnictví. Na takové riziko upozorňují i autoři dalšího článku.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
![\":lol:\"](\"{SMILIES_PATH}/icon_lol.gif\" "\\"Laughing\\""){kind=icon}
.