Andrea 81 píše:
Pokusím se něco napsat k tomuto tématu. Dědičná opravdu není samotná nemoc, ale stravovací návyky. Co si pamatuji, tak u nás jsme se nikdy neměli zle. Všeho bylo dostatek a hlavně masa. Už babička vyprávěla, jak chovali ovce a jiná hospodářská zvířata. Když zabili vykrmené prase, museli dokupovat nádoby na sádlo. Maso se většinou udilo v komíně, dobrota, dokud prababička nepřiložila uhlím...
Moje babička zemřela ve svých 79 letech, po vleklé nemoci zvané cukrovka. Čtyři roky před tím jí museli amputovat nohu. Maso, rum a její frgály, byly na denním jídelníčku. Stravovací návyky se odrazily i na jejích 5ti synech. Tři z nich, včetně mého otce, již také mají cukrovku. Nevím jak strýcové, ale otec si nějaké omezování, kvůli nemoci, vůbec nepřipouští. Maso, nejčastěji bez chleba, jí tak třikrát denně, sedm dní v týdnu. A jeho výchova se samozřejmě odrazila i na mě. Maso, maso, zabíjačky a maso. Ještě, že vše trochu brzdila maminka, které již v 25ti vyoperovali žlučník a snažila se pro nás vařit vždy dietně. Cukrovku zatím nemám, ale něco z výchovy mi zůstalo, také miluji maso. Před rokem se něco stalo, asi jsem našla, co jsem hledala a nyní díky své uvědomělosti, sebekázni a s podporou Vás, pane Zajíčku, se snažím změnit přístup ke stravování. Dokonce jsem rozhodnutá v tomto režimu vychovávat své děti.
Jak sama vidíte, není moc složité, některé „výhody“ blahobytného života a špatných stravovacích návyků vysledovat zpět i mnoho pokolení. Potom se pojmu genetická dispozice, stále opakovaném moderní medicínou, můžete jen tiše smát. V naprosté většině případů, se nedědí nic jiného, než špatné stravovací návyky a dědičná nemoc se považuje za normální, ale opak je pravdou. Téměř veškeré zděděné dispozice, lze překonat sebekázní a přistoupením na jiné stravovací a životní návyky. Je dobré, pokud si to člověk uvědomí ještě mladý, tím snáze návyky odstraní, on totiž starý strom se ohýbá těžko. Moje dcera, je v tomto duchu vychována již od miminka a mnohé nemoci svých spolužáků, vypozoruje velice snadno na základě stravovacích rozdílů, které je schopna zaznamenat i ve věku 10 let. Takto vychované dítě, je vždy schopno se rozhodnout a vyhodnotit to správné pro svůj organizmus i když nepopírám, že pro ni jsou nanuky velké lákadlo, zvláště v letních měsících. Jinak se, ale v průběhu celého roku, stravuje velmi ukázněně a mnohdy z nevědomosti lituje, že je jako jediná vždy zdravá v chřipkovém období, kdy se ostatní mohou léčit doma. Věřím tomu, že časem tuto zdánlivou nevýhodu velice ocení a bude mi vděčná za získané návyky a pevné zdraví.