http://www.e-stranka.cz/regenerace/2003/02/gresik.htm
V.Grešík:
"...Přímou souvislost mezi stanovením diagnózy a faktickou léčbou bych rozhodně nehledal. Nakonec i v lékařské praxi se setkáváme s tím, že mnoho chorob se léčí symptomaticky, tedy na základě příznaků, nebo se diagnóza neurčuje vůbec; mnohdy ani není přesně zjistitelná.
Pro současnou léčitelskou scénu je příznačné, že dveří je otevřeno možná příliš. Nemocnému člověku – nebo tomu, kdo se nemocným cítí – se ze všech stran vtlouká do hlavy, že by měl vyzkoušet čínskou medicínu, indickou ayurvédu, Bachovu terapii, klasické bylinářství… Nebudu jmenovat všechny metody; ostatně ten, kdo čte REGENERACI, má sám možnost zjistit, že metod léčení je hodně, někdy mám pocit, že na jednoho nemocného člověka až moc.
Mnoho pacientů přebíhá od jedné metody ke druhé a ve výsledku z toho vzniká onen příslovečný dort, který upekli pejsek s kočičkou.
Řešením samozřejmě není, aby se ustanovila nějaká komise, která by zkoumala, zda jsou například sinobiologie nebo reiki účinné. V tom nemůže rozhodnout asi nikdo. Rád bych však apeloval na nemocné, aby nezapomněli, že jsou obyvateli Evropy a že patří k určitému národu, v jehož genofondu je napsáno, co by mu mohlo asi pomoci nejlépe.
Já osobně se snažím držet české bylinářské tradice vycházející z domácích rostlin, i když pochopitelně občas musím sáhnout »někam jinam«. A mám dojem, že tento přístup funguje a je ve svých výsledcích úspěšný.
Pacientům bych doporučil, aby se metody, pro kterou se jednou rozhodnou, snažili důsledně držet a nezkoušeli každý týden něco jiného. Sám se v praxi setkávám s lidmi, kteří mi ukazují opravdu pozoruhodný seznam toho, čím vším už prošli. Určitě si nemyslím, že cesta k vyléčení musí být jen jedna, ale pokud pacient na sobě vyzkouší vše, co se dá, pak se výsledky nemusí dostavit.
...V současnosti máme přístup prakticky k veškerým informacím a trochu se obávám, že jen málokdo se může opravdu zorientovat ve všech metodách, o kterých se dnes mluví na nejrůznějších přednáškách či kurzech.
Stále silněji je u nás cítit silný tlak některých médií a určité importované komerce, u které je z jiných zemí vyzkoušeno, že funguje.
(myšleno ta komerce-tedy (RE)-klama...
)
...duchovní obnova opravdu začne tím, že lidé budou víc času věnovat přemýšlení a rozjímání, než jen konzumaci požitků – například požitků smyslových, založených třeba na zrakových vjemech.
Obrovský problém komerční civilizace totiž podle mě spočívá v tom, že smysly naprosto zahlcuje a oslepuje. A »na to ostatní« nezbývá čas. A navíc – ruku na srdce – je to pro spoustu lidí pohodlnější....Nejvíc mě mrzí snahy klasifikovat léčitele podle nějakých jednoduchých metod. To znamená: změřím kožní odpor a podle toho poznám, zda se jedná o léčitele nebo ne. Tento přístup bohužel vyznávají i lidé, kteří jsou jinak hodně duchovně zaměřeni. Mají pocit, že se zavděčí národu tím, že najdou nějakou jednoduchou techniku, jak léčitele rozlišit. Používají někdy až směšné fyzikální metody, ale protože zatím nikdo nenašel správný klíč, tak možná jednou budeme v Čechách a na Moravě léčitele rozlišovat podle toho, jestli se jim ruce potí nebo nepotí.
...úspěchy, které jednotliví léčitelé uváděli, se po bližším přezkoumání ukázaly jako ne úplně pravdivé. Nebylo to tím, že by snad chtěli lhát, ale své úspěchy často zveličovali a například
zlepšení zdravotního stavu pacienta považovali za vyléčení.
Myslíte si, že rozdíl mezi léčitelem a klasickým lékařem může být ten, že léčitel má k pacientovi blíž než lékař? Použijme okřídlenou větu: Že k pacientovi přistupuje jako k subjektu…
• Tvrzení, že léčitel přistupuje k pacientovi jako k subjektu, je do jisté míry pravdivé, ale nedá se paušalizovat. Celá řada lékařů postupuje tak, že si s pacientem popovídá a rozebere ho více než některý léčitel. Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité se u pacienta nezaměřovat jen na jeho zdravotní potíže, ale vnímat jej jako bytost a snažit se mu pomoci komplexně.
Ani tento přístup však nemusí přinést stoprocentně úspěch. Někteří lidé zkrátka chtějí jen čaj na bolavý žaludek a netouží být vtahováni do »něčeho jiného«. Léčitelé naopak někdy dělají chybu, když k pacientům přistupují poněkud schematicky a za každou cenu se snaží svou metodou »probrat« jejich psychiku a vývoj. Pokud na to není pacient psychicky připraven, prostě a jednoduše se zablokuje a léčitel si cestu k němu úplně uzavře. Dobrou vizitkou léčitele je, že k pacientovi přistupuje individuálně a ne podle nějakých schémat. Jsou ovšem i »léčitelé«, kteří pacientovi dají podmínku, že absolvuje například jejich přednášku o minulých životech. A to v nepřipraveném člověku může vyvolat až naprostý odpor k léčitelství.
Nechtěl bych, aby tahle odpověď vyzněla z mé strany nějak mentorsky. Působím v této oblasti už dost dlouho a poznal jsem mnoho opravdu vynikajících lidí na to, abych dokázal rozlišit zrno od plev. .... alternativní medicínu mám velmi rád, a tak mě samozřejmě bolí, když třeba od svých pacientů poslouchám podobné věci. Naštěstí je to ale poměrně řídký jev…
"...Člověk by měl stále zůstávat při tom všem na zemi a měl by si zachovat to, čemu se říká selský rozum nebo zdravý instinkt."
Stejné názory mám rád a celostní přístup ke klientovi považuji za nutnost, ne nadstavbu a velký komfort. Také aplikace zdravého selského rozumu je naprostou nutností, protože klient bývá ze špatné diagnózy většinou v dosti pošramoceném duševním stavu a spíše než nad léčbou a dalším životem přemýšlí, jak si má uspořádat pozůstalost a zařídit vše potřebné pro pěkný funus. To mu musím z hlavy dostat, jinak se vlastně ani léčit nemůže a tam je zdravý selský rozum to nejlepší, co je k dispozici.