Zajímavá je i léčba vlastním hlasem a zpěvem (působení vibrací způsobených zpěvem na tkáně daného člověka..., odtud nejspíš i účinky vlastním hlasem namluveného autogenního tréninku, nebo někdo zase upřednostňuje mantry apod.).
Zpěv a uvolněný dech jako rehabilitační metoda s Mgr. Janou Lewitovou:
http://www.ckp-dobrichovice.cz/2012/01/ ... vy-clanek/(...na stres reagujeme zatajením dechu a napětím. To vše se děje nevědomě, mimo naši vůli.
Proto neučíme, neříkáme, jak dýchat, jak zpívat, ale pomocí doteků blokujeme svalové napětí, které přirozené funkci brání, současně stimulujeme pohyb dýchacích svalů. Žák nevědomky nasadí tón lehce, bez tlaku. Také dlouho zadržované emoce se s volným dechem a hlasem mnohdy uvolní, což se může projevit pláčem, jindy nekontrolovatelným smíchem. Je to pro žáka (pacienta) osvobozující....)
Rytmus, melodie, intonace v naší řeči jsou nejstarší vrstvou komunikace. Nemusíme vnímat význam slov, ale okamžitě chápeme emoci, kterou řeč nese. Zpěv je sdílení emocí.
Lidé touží zpívat, schází jim to,
bylo dřív samozřejmou součástí života - ke každé činnosti, události, se vázala píseň. Dodávala energii, přenášela přes útrapy, dávala průchod radosti i smutku. Zpívat se nikdo učit nemusel…
Muzikoterapeutka Kabošová zmiňuje počátky léčivé hudby u Pythagora:
"Dnes již můžeme objektivně potvrdit to,
co Cousto, Kepler a Pythagoras jen intuitivně tušili. (...) Každá planeta má svou základní
planetární vibraci, skupinu aktivních tónů, vlastní rytmus i melodické ,sféry´. Tuto
planetární ,hudbu sfér´ slyší někteří lidé jako svou vlastní vnitřní hudbu. "
Za mnohem důležitější Pythagorův výrok, než je obecně známá věta Pythagorova o čtverci nad
přeponou považuje jeho větu o poměrech tónů stupnice: "Matematické poměry mezi vibračními
frekvencemi jednotlivých tónů stupnice vyjadřují a symbolizují univerzální harmonii, která
řídí oběh nebeských těles, zákony hudby i vnitřní život duše."
Někteří světoví odborníci, jako například americká terapeutka Leah Maggie Garfieldová, autorka
knihy Léčení zvukem, dávají před poslechem hudby obecně přednost aktivní muzikoterapii.
Garfieldová konkrétně upřednostňuje léčení zpěvem. Je přesvědčena, že každý člověk má svou
vlastní "léčebnou píseň", kterou musí nejprve sám najít, respektive počkat, až se mu sama
ozve, a on ji bude schopen slyšet ze svého vlastního nitra. Vlastní "léčebná píseň" potom
pomáhá konkrétnímu člověku optimalizovat jeho psychický i fyzický stav podle potřeby.
Garfieldová se této terapii věnuje velice dlouho. Její zkušenosti hovoří o tom, že mnohé písně
jejich klientů připomínají indiánské nápěvy, arabské melodie, indické nebo tibetské popěvky.
V každém případě je "léčebná píseň" nejprve vnímána jako jednoduchá hudební fráze, kterou nemá
smysl zapisovat či hudebně zdokonalovat, pokud ji jedinec uslyší. Mnozí terapeuti také varují
profesionální hudebníky, aby svou vlastní "léčebnou píseň" nezveřejňovali.
----------------
PS: Pohled z druhého břehu na "léčivost" relaxační hudby new age od poměrně známé kritičky a publicistky z časopisu Muzikus, Wandy Dobrovské:
Dobrovská zpochybňuje nejvíce diskutované znaky hudby new age,
totiž její terapeutický aspekt a psychologický i filozofický rozměr. Píše tam: "Nefér, ne-li přímo
zákeřné mi ale připadá, že
nabídka hudby, o níž je řeč, je směrována k ,duši´. K duši neboli
moderně řečeno do psychiky, což je nejméně stabilní a často velmi málo vědomá, a tedy nejsnáze
manipulovatelná vrstva osobnosti člověka. (...) Její distributoři -- včetně tvůrců -- ji často
demagogicky prohlašují za bránu k ,duchovnu´. (...) Podíváme-li se na věc z druhé strany,
může
jako ,léčivá´ (a podobná) fungovat kterákoliv hudba, jak se ostatně i děje
v muzikoterapeutické praxi. Muzikoterapií mám samozřejmě na mysli pomocnou medicínskou,
zejména psychoterapeutickou disciplínu, nikoliv slaboduché zaříkávání Vlastimila Marka (...)
nebo nesouvislé slovíčkaření Petra Piňose při uvádění ,léčivých písní´."