AMALGÁM
Jutta Altmann – Brewe
Volba materiálu, sloužícího k vyplňování zubů, stavěla stomatologii vždycky tváří v tvář jistým problémům. Na předvědeckém stupni znalostí byly kovy ještě z alchymie celkem dobře prozkoumány. Bohatí pacienti si mohli dovolit drahou zlatou fólii, chudým dříve či později vypadly. Není divu, že vědci vyzkoušeli všechno možné s fascinující, stříbřitě se lesknoucí rtutí, která sama ztvrdne po smíchání s jinými kovy. V roce 1820 byla ve Francii vytvořena směs z 8 dílů vizmutu, 5 dílů olova, 3 dílů cínu a jedné desetiny rtuti, nazývaná D´Arcets Mineralzement. Tyto kovy se po roztavení vlily do vyvrtaného zubu.
V roce 1833 otevřeli bratři Crowcourové v New Yorku zubní praxi. Při své reklamní akci, podobné polnímu tažení, nabízeli nový zázračný materiál – bez bolestivé přípravy zubu a mnohem levnější než zlato. Děravé zuby prostě vyplnili amalgámem. Tito bratři byli dva dobrodruhové z Anglie, bez jakéhokoli vzdělání, zkušeností a obratnosti.
V letech 1840 až 1855 byl amalgám v USA zakázán. Pacienti byli před ním varováni, neboť působením rtuti docházelo k otravám, projevujícím se těmito symptomy: slabost nervů, poruchy soustředění, oslabení srdce a krevního oběhu, duševní a nervové poruchy, jakož i poruchy zraku a sluchu. (Od té doby se vlastně nic nezměnilo).
V roce 1855 byl amalgám opět povolen. Americká zubní společnost (ADA) organizovala propagaci tohoto dříve zakázaného materiálu.
Po řadě experimentů vytvořil dr. E. Townson slitinu velmi podobnou té dnešní. ADA tvrdila, že je amalgám hodnotnou výplní zubů a zprávy o jeho údajném ohrožování zdraví pacientů jsou nepravdivé a nevědecké (stejně jako dnes). Ale kritici se dále snažili varovat před jedovatou rtutí.
Druhá amalgámová válka trvala od roku 1926 do roku 1945 a vedl ji skoro sám profesor dr. Alfred Stock. Vyučoval chemii na Institutu císaře Wilhelma v Berlíně a po 25 let práce v laboratoři byl vystaven účinku rtuti. Roku 1926 zveřejnil své osobní zkušenosti se rtutí, jež záporně ovlivnila velkou část jeho života. Popsal vědecké experimenty, potvrzující jeho nálezy, že amalgámové plomby vylučují rtuťové výpary. Jeho článek končí následujícími větami:
Zubní lékařství by mělo úplně upustit od používání amalgámu na plomby. Nelze pochybovat o tom, že mnohé symptomy jako únava, deprese, podrážděnost, závratě, oslabení paměti, záněty v ústech, průjmy, nechutenství a chronické katary vyvolává právě rtuť, vylučovaná v malém množství, ale trvale z amalgámu do těla.
V roce 1939 zveřejnil profesor Stock článek, obsahující další poznatky o amalgámu. Označil ho za nestálou slitinu, trvale vylučující rtuť v podobě odloučených částeček a plynných iontů. Následky tohoto jevu nazývá mikromerkurialismus a dělí ho do 3 skupin.
Mikromerkurialismus prvního stupně: způsobuje sníženou výkonnost, rostoucí vyčerpanost, nervózní podrážděnost.
Mikromerkurialismus druhého stupně: zduření nosní sliznice, rostoucí ztráta paměti, strach, ztráta sebedůvěry, podrážděnost a bolesti hlavy. Dále se mohou objevit záněty, potíže při dýchání, změny na sliznici, krvácení dásní, srdeční tíseň, třes, zrychlený puls a sklon k průjmům.
Mikromerkurialismus třetího stupně je charakterizován projevy, odpovídajícími běžné chronické otravě rtutí, jako např. slabost, nespavost, snížení duševní výkonnosti, deprese, křečovitý pláč, průjem, časté močení, mrazení a poruchy srdečního rytmu.
Veškeré výsledky zkoumání, vypracované profesorem Stockem, byly v podstatě potvrzeny i jinými vědci. Druhá sv.válka umlčela veškeré spory o amalgám. Po roce 1945 se začalo opět diskutovat. Do poloviny 80. let se spor na toto téma rozvinul ve studenou válku. Pak začala třetí světová válka, jež trvá dodnes.
Od roku 1986 je amalgám zakázán v zemích bývalého Sovětského svazu.
V Japonsku platí pokladny amalgámové plomby hůř než z umělé hmoty; proto je nikdo nepoužívá.
Švédsko stojí krátce před zákazem amalgámu, protože ho skupina odborníků prohlásila za z toxikologického hlediska nevhodný.
Rakouský ministr zdravotnictví chtěl do roku 2000 postupně přejít ve stupňovitém plánu na méně rizikové materiály – pak by se měla stát tato sporná směs zbytečnou.
Ve Spojených státech jsou dnes zubaři povinni pacienta následovně poučit: Teď vám dám amalgámovou plombu, obsahující rtuť. Musíte vědět, že tento těžký kov je jedovatý. Přeje-li si ji pacient přesto a právě proto, že je nejlevnější, nechá si zubař od něj toto přání ze soudně lékařských důvodů podepsat.
Amalgám a jeho účinky
Těžké kovy v životním prostředí jsou daní naší moderní doby. Od doby industrializace se uvolňuje stále více těžkých kovů ze zemské kůry a ty nakonec přistávají na celé Zemi. Částečně ve vzduchu, částečně vodě a v potravinách. Postupem času se usazují v těle a dají se jen těžko vyloučit. Dnešní městský člověk je asi 500 až 1000krát silněji zatížen nežli člověk před dobou industrializace. I při „nepatrném“ zatížení přispívají jedovaté kovy k mnoha civilizačním nemocem.
Následující informace by chtěly dát krátký náhled speciálně na problematiku rtuti jako jednoho z těchto těžkých kovů. Opírají se o knihu od Dr. Muttera: „Amalgám – riziko pro lidstvo“ stejně jako o zveřejnění paní Dr. Schreiber: „Amalgám a jeho následky“.
Co je to amalgám?
Amalgám označuje slitinu kovů se rtutí (latinsky amalgama). Z poloviny se skládá ze rtuti, zbytek se dělí mezi stříbro, cín a měď. Všechny součásti patří k těžkým kovům. Amalgám je dnes největší zdroj zamoření rtutí. 80 až 90% obyvatel spolkových zemí Německá má průměrně až 12 zubních výplní z amalgámu. Každý rok se zde na výrobu 53 miliónů amalgámových plomb spotřebuje 20 tun rtuti. Po deseti letech se v plombách nachází už jen polovina původní rtuti. Tím se výplně zmenšují a vznikají okrajové trhliny, v nichž se usazují baktérie. Tak musí být staré výplně čas od času nahrazovány.
Dějiny amalgámu
Číňané léčili už o 2000 let dříve než Evropané syfilis rtutí, také hnilobu zubu kurýrovali již pomocí plomb. Řekové a Římané používali rtuť ke kultovním účelům. Od 9. století používali Arabové masti obsahující rtuť a ještě dnes používají prášek obsahující rtuť proti vším ve vlasech. V 16. století byla známá léčebná kůra (kalomel- chlorid rtuťnatý) proti syfilidě. V Evropě známe amalgám 150 let. V 19. století zavedli Francouzi Regnat a Taveau tuto techniku jako zubní výplň. První lékaři, kteří přinesli amalgám do Ameriky, byli zatýkáni jako šarlatáni („mastičkáři“) a jeho používání bylo zakázáno. V Americe se vedla válka o amalgám, v Německu naproti tomu Hitler nařídil amalgám jako povinnou výplň. Je levnější než zlato a ještě dnes jej zubaři používají a zdravotní pokladny jej proplácejí.
Jak se dostává rtuť do těla?
Uvolňování rtuti z amalgámu se děje díky žvýkání a skřípání zubů, horkým či kyselým jídlům a nápojům (kola, limonáda, kafe, ocet, kyselé ovoce atd.) a díky cukru a potravě obsahující cukr, který bakterie během 5 minut zpracují na kyselinu. Čištění zubů zubní pastou, která obsahuje fluorid a brusivo k tomu přispívá právě tak jako skutečnost, že v puse máme legované zlato a můstky obsahující kovy. Elektromagnetické záření obrazovek a mobilů k tomu také může přispívat, a také bychom neměli podceňovat kouření jako dávkovač kyselin. Znáte to jistě ze školy: kyseliny rozpouští kovy.
Rozšíření rtuti v těle
82% rtuti je přijímáno jako pára plícemi a ukládá se v nervové soustavě. 7 % se dostává s jídlem do těla, z toho je vstřebáno jen málo, zbytek se vyloučí stolicí. Ionizovaná (elektricky vodivá) rtuť je přijímána od 10 do 15%. Dostává se do krve, plic, střeva a ledvin, přičemž ledviny často reagují alergicky až k selhání ledvin, pokud je zatížení vysoké. Těžké kovy patří k nejdůležitějším faktorům, které buňkám způsobují oxidační stres a spotřebovávají antioxydanty. Vysoká hodnota tuku v krvi a zvýšení cholesterolu může být rovněž způsobeno těžkými kovy. Kolem usazenin těžkých kovů se v těle tvoří místní nádory. Způsobují ostatně emocionální nestabilitu a nespokojenost. Z amalgámových plomb se průběžně uvolňuje rtuť jako pára, která se při nadechování plícemi dostává do krve nebo přímo přes čichové nervy do mozku. Ostatní části amalgámu se korozí rozpouštějí a dostávají se do střeva. Tam se vytváří díky střevním bakteriím jedovatý metyl rtuti, který se odtud dostává do ledvin, mozku a jater a většinou způsobuje neurologické poruchy.
Proč rtuť škodí tělu?
Jedovatost rtuti je způsobena především díky jejímu sklonu vázat se na síru. Síra je součástí mnoha proteinů v těle, např. cystinu, cysteinu a methioninu. Proteiny jsou zase hlavní části enzymů, které provádějí látkovou výměnu, produkují energii a hormony a likvidují nestravitelné zbytky potravy. Rtuť se váže na skupiny síry v enzymech a tím je blokuje. Kromě toho může tento těžký kov vytlačit stopové prvky jako selen a zinek z jejich vazeb v enzymech, čímž tyto ztratí svou působnost. Vznikne tím nedostatek stopových prvků. Díky vazbě na proteiny buněčné membrány brzdí rtuť – ale též hliník, olovo a kadmium – transport vápníku, draslíku a sodíku do buněk, což omezuje jejich funkčnost. Ke vší bídě vytváří ještě v zesílené míře volné radikály, které mohou všem tkáním a orgánům způsobovat škody. Účastní se na vzniku nemocí autoimunitního systému, urychluje stárnutí, rakovinu, artritidu, nemoci oběhového systému a srdce atd.
Novým poznatkem je, že baktérie se za přítomnosti amalgámu stávají rezistentní proti rtuti a současně také nereagují na různá antibiotika.
Rtuť poškozuje imunitní systém
Ve vnějším buněčném obalu se nacházejí mnohá bílkovinná spojení jako zprostředkovatelé informací nebo také jako poznávací známky pro imunitní systém. Rtuť se na ně může vázat a ničit jejich funkci, takže např. imunitní systém náhle považuje vlastní buňky za nepřátele a pokouší se je zničit. To může vést k nemocem autoimunitního systému. Těžký kov může navíc vniknout do imunitních buněk a může je zničit.
Poškozování nervových buněk
Rtuť se shromažduje na nervových buňkách. Usadí se na tubulinu (globulární protein) na místě zprostředkování povelů a překáží jeho schopnosti provádět transport. Následkem toho nerv nemůže správně přijímat výživné látky a posílat své příkazy dále, nakonec jej to může usmrtit. Rtuť je nadto schopna zničit myelinovou pochvu, která zahaluje nerv.
Další škody
Přišlo se na to, že rtuť brání v příjmu aminokyselin do mozku a vylučování zplodin metabolického procesu a jedů z něj a že vede k zmenšenému příjmu energie a též k propustným místům v kapilárních stěnách.
Lidé zatížení amalgámem přijímají ve zvýšené míře také jiné jedy z životního prostředí, protože tento těžký kov brání buňkám v tom, aby se izolovaly, a nechává těžké kovy, pesticidy a formaldehyd snadněji vnikat. Takto se mohou jedy hromadit 30 až 100krát více než u lidí bez amalgámu a jedovaté účinky se mohou potencovat až 2000krát.
Jedovatost rtuti
Otrava nositelů amalgámu probíhá chronicky. Rtuť je plíživý jed, o němž nikdo neví, kde se přesně usadí a kdy ukáže své účinky. Pokud vám zubař například odstraní plomby, musí je odstranit jako zvláštní odpad, aby se nezamořila voda (nositelé amalgámu jako zvláštní odpadní deponie?) Během kousání se z plomb uvolňuje 20 až 100, ojediněle dokonce až 700 mikrogramů rtuti. Předpis týkající se pitné vody dovoluje 1 mcg na litr vody. - Pokud by naše sliny byly pitnou vodou, nesměli bychom ji pít. Akumulační orgány