Petr 2 píše:
takovy inspirativni odstavec z knihy Cerna labut od Taleba:
"Pokud vím, první experiment, který se tímto jevem zabýval, provedl psycholog P. C. Wason. Testovaným osobám zadal trojici
čísel 2, 4, 6 a požádal je, aby se pokusili určit pravidlo, na jehož základě je řada sestavena, a pak uvedli její další tři členy. Na
odpovědi experimentátor reagoval pouze stručným „ano“ či „ne“. Jakmile usoudily, že mají dostatek informací, měly testované
osoby sdělit, o jaké pravidlo se jedná. (Všimněte si podobnosti mezi tímto experimentem a diskusí z první kapitoly o tom, jak se
nám jeví historie: předpokládáme, že funguje na základě nějaké logiky, a přestože vidíme jen události a nikoliv pravidla, máme
potřebu tato pravidla zkusit alespoň uhádnout.) Hledané pravidlo bylo prosté: každé další číslo je vyšší než to předchozí. Jen málo
účastníků testu na ně však přišlo, protože k tomu by bylo nutné uvést jako pokračování první trojice čísel sestupnou číselnou řadu
(na niž by experimentátor reagoval slovem „ne“). Wason si všiml, že lidé se obvykle upnuli na určité pravidlo a posléze - místo aby
zkusili zadat čísla, jež by byla s hypotézou v rozporu - uváděli série čísel, které měly toto pravidlo potvrdit. Houževnatě se tak
snažili doložit pravidla, jež si sami vytvořili.
Experiment inspiroval sérii obdobných testů."
K tomu jen tolik, že ať mi zadáte jakoukoliv řadu jakýchkoliv čísel, najdu vám mezi nimi nekonečné množství formulí, která je propojuje a tedy nekonečně mnoho různých čísel, které na tu řadu navážou ... Toto je trivialita. A plyne z toho to, že ten test prostě nebyl validní. A pan experimentátor testoval něco zcela jiného. Přesto jsou výsledky experimentu zajímavé. A též triviální. Takhle lidé prostě fungují. A je to tak dobře. Jak by to mohlo být jinak?