Zdraví-AZ Vaše fórum o zdraví

Jste opravdu přesvědčená a nepotřebujete pátrat, to je zřejmé. A v takovém nastavení nemají diskuze význam. Pokud je někdo opravdu přesvědčený a nepotřebuje pátrat, bude hledat argumenty, které podpoří jeho domněnku a bude odmítat argumenty, které mohou domněnku vyvrátit.

Pokud má někdo pocit, že je naprosto o něčem přesvědčený a nepotřebuje dále pátrat, je to pro mě podezřelé. Obzvláště v oblasti, o které víme tak málo a o které se o mnoho více klasickými metodami stejně asi nedovíme, protože přesahují náš běžný rámec.

Pokud budete žít ve sklepě a potkávat se jen s lidmi, pro které je zkušenost s podzemním životem ta jediná tak se budete vzájemně utvrzovat o tom, že žádné slunce neexistuje. Když k vám poté přijde někdo a bude tvrdit opak, dost možná jej umlátíte kyjem. Tolik možná trochu nešikovný příměr k Vaší 35leté zkušenosti z psychiatrického prostředí a naprostého přesvědčení, které z této zkušenosti plyne. Kdybych měl jen jí, psal bych asi obdobně

Můj náhled, o kterém však nemohu být stoprocentně přesvědčený je, že medikace a naprosté spoléhání na psychofarmaka je u drtivé většiny lidí cesta do pekla a ve velké většině případů není opodstatněná. Zástupy trosek na uzavřených oddělení se domnívám nejsou argumentem pro podporu Vašeho tvrzení, ale právě dokladem tohoto chybného postupu.
To že jim nepomohou lidé o kterých já mluvím není proto, že by neměli možnosti a nástroje, ale protože pracují jen a pouze s lidmi, kteří stojí o změnu. Mají omezenou kapacitu a ví, že investovat jí do přesvědčování lidí, kteří nejsou připraveni a nepotřebují pátrat nemá smysl. A naše diskuze, dovolím si tvrdit, je toho pěkným důkazem.
Logicky tak preferují investici do lidi, kteří změnu chtějí a kterým už dále nevyhovuje role "oběti". Být v roli oběti je do velké míry snadné a pro ty kterým vyhovuje role oběti je dost možná celoživotní dávka psychofarmak to nejlepší. Tady s Vámi souhlasím, pro některé lidi - s jejich nastavením - mohou být léky v dané situaci to nejlepší.

Děkuji za Vaši diagnozu obyčejné neurózy. Přiznám se, že mě přišla dost neobyčejná. To je ale proto, že každý máme v hlavě svůj vlastní svět a srovnávat nějak objektivně co se v druhém odehrává je nemožné.

Ano jsem přesvědčená, že o dané problematice vůbec nic nevíte . Napsat , že schizofrenik, které mu jde o život a často jde i lidem v jeho okolí , nechce změnu .......to je naprostý nesmysl a ošklivé rouhání .
Tyhle názory by se nikde neměly objevit , jsou nebepečné a mohou řadu lidí ohrozit na životě .Zrovna tak nabízet člověku s vážnou depresí holotropní dýchání a konstelace , opět laický a nebezpečný názor .

Kdyby to bylo tak jednoduché, ta vaše Lída Chráštanská by měla Nobelovu cenu, ale jak známo ji nemá a dokonce jí skoro nikdo nezná.
Dokonce i doktor Jarolímek , který dělá psychoterapii pro psychotiky, často posílá pacienta do nemocnice , aby mu dali léky, když uzná , že to stav vyžaduje .

Jinak pokud jde o moje 35 leté zkušenosti s psychiatríí milý pane .......tak ste si to špatně vyložil.
Já mám na rozdíl od vás plný život, mám dvě děti, dva krásné vnuky .....a posledních 20 let jsem měla mladé vysokoškolsky vzdělané partnery , většinou o 20 let mladší kluky .
Ovšem tohle všechno mi přišlo až poté , co jsem začala brát Dogmatil, předtím bez léků, jsem byla troska a přišla jsem o málem rodinu.
Zajímalo by mě, jestli váš život bez léků je taky plnohodnotný ,plný zážitků, vztahů , potomků ?Nebo jste sám jako kůl v plotě se svou výživou a klystýry ?
Podle toho se totiž pozná, jestli je člověk kompenzovaný, když mu fungují vztahy , má rodinu , práci , děti , peníze atd.

Markétuše, taky jsem zkoušela vše možné... a 20 let jsem na antidepresivech s neustálými pokusy o vysazení; sice teď na nižších dávkách, ale o to víc se zase musím "snažit". Když jsem sama vychovávala dva kluky, jednoho s ADHD hlídala ve dne v noci a stále řešila s ním a kvůli němu nějaké jobovky... moc mně léky pomohly - tedy rento nevítaný stav jsem měla jako maniodepresi ještě před dětmi... navíc si myslím, že k depresivnímu ladění je genetická dispozice: pradědeček zešílel, dědeček melancholik, sestřenice deprese dotáhla k sebevraždě, můj skvělý táta byl depresivní... a mladší syn bohužel...
Sakul, ne každý má podmínky a sílu, pomoci si sám, jako jste to dokázal Vy... a dítě už vůbec ne...

Markétuše, Markétuše ...

Vy jste mi ale "odborník" A kdyby měl sakul psychózu, stačilo by vám to ? Všechny ty těžké přetěžké stavy co jste údajně (skutečně?!) viděla na tolika lidech nemusí znamenat vůbec nic, neboť život každého toho člověka je dlouhý celá desetiletí. Na rozdíl od nejtěžších stavů, ty trvají omezená časová období. Pak dojde ke zklidnění, a je otázkou zda by k tomu došlo/nedošlo i bez medikace. Nelze být totálně zhroucen celoživotně. Vždy se to po nějaké době upraví a většinu života i těžce nemocní lidé prožívají ve stavech psychicky víceméně snesitelných.

Markétuše, já vám ty vaše nářky a mistrovství světa v "životních těžkostech" zkrátka nevěřím. Proč si nejdete dělat z lidí šoufky někam na divadelní prkna třeba, tam vám za to i zaplatí? Je to jen hra, kterou se snažíte manipulovat s lidma. Nikomu tu nepomáháte, jen čeříte vodu.

Co si to vůbec dovolujete psát někomu slova typu "já mám na rozdíl od vás plný život...". Boha jeho, kde jsme ?! Člověk aby brečel tohleto číst. Natřásáte se tu jako kvočna. Jestli fakt nedokážete komunikovat aniž byste nestále projevovala lidem své pohrdání nad jejich domnělou ubohostí, a vyzvedla tak jak úžasným člověkem vy sama jste, tak raději mlčte. Páchne vám z úst.

Přesně tak , pokud tam jsou geny , nedá se to vůlí moc ovlivnit ......ty léky jsou opravdu nutné .
Pokud máte takovou závažnou anamnézu, já bych s těmi léky ani nelaškovala , prostě bych asi brala udržovací dávku , ale nemůžu nikomu radit .
Jinak mám pocit u sebe i u druhých lidí, co znám, že se to s věkem zlepšuje, ty výkyvy v mém věku (55 let ) už nejsou takové jako byly třeba ve 37 letech .Je to asi o hormonech .

Markétuše, mně je 56... taky lepší s věkem... myslím, že ale hlavně tím, že se snažím stále pro tu svoji bolavou neklidnou duši něco dělat... před osmi lety jsem opustila pohodlí velkého města kvůli přírodě, klidu... jak říkám: potřebuji mít blízko zem i nebe . A taky se lépe znám, nesnažím se dosáhnout ve všem na "dokonalost" jako za mlada, nemusí být vše dle mých představ, tolerance k lidem apod.... a beru to tak, že po odlivu snad přijde zase příbojová vlna... Ale ta příroda pomáhá opravdu nejvíc. Příjemný den přeji, Dag.

Ano mně to taky intuitivně táhne hodně do přírody, do lesa, hodně silná je řeka, má úžasnou jin (snad) energii . Ráda se dobijím u řeky, ještě lepší je do ní vlézt a nechat se nabíjet tou sílou.
Když jsem na venkově u dcery , snídám na zahradě a předtím si dám Pozdrav slunci na ranní rose.

Ale musím říct, že tohle všechno nepomáhalo, dokud jsem bojovala bez medikace , mohla jsem se rozkrájet , všechno marný .A to jsem docela bojovný člověk, jsem Beran, ale tohle prostě zlomit nešlo nijak. Vždycky jsem si myslela, že všechno jde , když se chce , ale tady musím pokorně přiznat, že něco prostě nejde vyhrát .

A od tý doby , co mám lék zase bojovat nepotřebuju , spíš si užívám ten klídek po těch hektických letech.
I když občas se objeví problém , třeba nějaká vyhrocená situace , průšvih, to mě na chvilku hodí dolů, ale druhý den se to zhoupne , ten lék to vrátí do normálu.
JInak se taky učím nechávat věci plynout .....dřív jsem se šprajcovala, dělala věci násilím, ted je nechávám být , nezasahuju tolik do nich .

Ne opravdu nobelovu cenu nemá. Lidé jejího typu a zaměření dostávají bludné balvany. To nevypovídá o její práci ale o systému, ve kterém fungujeme.


Nevím jestli to byla upřímně míněná otázka nebo pouze jakýsi emoční jed, který jste nechtěně vypustila. Tak jako tak si netroufám srovnávat Váš a svůj svět a určit, který je plnohodnotnější. Vůbec nevím jak bych to udělal a jaká kritéria pro to použil. Nevím jestli srovnání množství dětí a přičtení k tomu výši bankovního účtu je možností jak to zjistit.

Podle tohoto co píšete si ale vedete nejlépe jak umíte. A mám z toho radost. Pokud Vám ke štěstí dopomohou léky, super. Možné to je, možná to nebude cesta pro všechny.
Přeji Vám vše nejlepší a děkuji za diskuzi, byla přínosná pro mě a bude určitě přínosná pro lidi, kteří jí budou číst.

Nepomohl jsem si sám, jsem skoro přesvědčený, že jsem to tak ani nenapsal.

Sám bych něco takového nezvládal. Situace tomu ale chtěla, abych se dostal k lidem a možnostem, které stojí mimo hlavní psychiatrické proudy. Nutno říci, že jsem měl dost velkou kliku, aspoň z mého úhlu pohledu. A tuhle kliku stále mám, práce v hloubi sama sebe je pro mě od jisté tak samozřejmá jako pro někoho ranní dávka pilulek. Tedy lépe řečeno jsem na ní doživotně závislý a je pro mě životní nutností.

Sakul, špatně jsem se vyjádřila, když jsem myslela "sám= bez léků". Ať se Vám daří bez nich nadále; snad se mně to jednou také povede...

Rozumím, děkuji. Doufám, že opravdu povede. Skvělé na dnešní době je, že pokud člověk hledá má k tomu skvělé pomocníky jako je internet a třeba forum jako je tohle. Hledání se tak dá výrazně zkrátit.

Závidím vám vaši jistotu, že něco nejde. Sám se setkávám spíše s tím, že jde řešit prakticky vše, pokud člověk vůbec něco řešit chce a deprese mnohdy vůbec není jen psychický problém, ale třeba otrava těžkými kovy, vyčerpání nadledvin, zamoření parazitem a to samé platí pro autismus, kde zase tělo často má velké deficity určitých látek a kupodivu se tyto "neléčitelné" nemoci dají mnohdy velice rychle zlepšit, nebo i zcela odstranit. Dlouhodobou medikaci vidím jako cestu do pekel, protože se neřeší příčina, ale tlumí důsledek, což je logicky blbost, vždy je třeba hledat a řešit příčinu.

Ale já vám tady pořád dokola vysvětluju, že jsem taky byla mimo hlavní psych.proudy a chodila k léčitelům a na aku a na jogu a na autogen atd - nekolik let.......ale moje diagnoza byla tak závažná , že jsem prostě nereagovala na nic .Plynule jsem se zhoršovala , přes veškerý boj, přišla jsem o úplnou rodinu, o každou práci, málem i o děti.
Vy tady nemůžete radit lidem, když máte zkušenost s lehčí poruchou .......nemáte bipolární jako má S ani to co já . Ne že to pomáhá mně, pomohlo to i pánovi, který zavraždil svoje rodiče a paní , která podřezala malou holčičku .....kdyby nebylo léků, ti lidé vraždí dál!!!
A navíc propady máte dál, zjevně nemáte vztah ani rodinu , takže nevím jestli tohle je cílem každého člověka, který sem přijde . Já na rozdíl od vás měla po lécích vztahy, pravidelný sex , rodinný život , ted mám vnuky ......nic z toho vy nemáte , takže nevím, co chcete lidem radit .Takhle podle mě kompenzovaný člověk nežije.

Ten lék je samozřejmě nutný zlo, ta lepší varianta....je snad lepší zemřít, než si ráno zobnout tabletu ?
Než jsem brala léky , střídali jsme se s manželem v blázinci ....jednou já , jednou on, pak zas já.......do toho dcera koktala, měla acetonemické zvracení , průjmy atd......tak vážně devastovala psychoza moji rodinu .Bývalý manžel se dokonce pokusil o sebevraždu , protože nemohl ten tlak unést .Co je tedy lepší , jeden lék, který neléčí příčinu , nebo zničená rodina a neurotické děti bez rodičů?

Jinak věřte , že kdyby to bylo tak snadné , dodat tělu látku a autismus je pryč.........ubylo by na světě moc a moc nešťastných lidí ,ale v životě jsem neviděla VYLÉČENÉHO AUTISTU a totéž vám potvrdí naši přední odborníci na aut. Já sama mezi autisty žiju 35 let a skutečně nemají snadný život.

Jinak lék byla pro mě vstupenka do ráje ......tak výrazně se změnil můj život .......a doktoři se mnou bojovali několik let , než mě je naučili brát .