Parazité hubí spíše jedince oslabené, nemocné či staré
, zatímco zdraví jejich útoku odolají
Paraziti lidského těla
27.07. 2010
[Text: Antonín Krása]
Člověk se ve své „antropocentrické pýše“ domnívá, že ovládá přírodu a přitom jeho tělo slouží jako útočiště pro mnohé organismy. Bez některých by dnes nemohl žít, jiné zase roznášely v lidském rodu smrt a neštěstí. Lidské tělo slouží stovkám druhů organismů jako inkubátor, zajišťuje mu výživu i teplo. Jsou to prý „primitivní, obtížní parazité“ a přitom jsou na život s námi přizpůsobeni daleko lépe, než my na život s nimi.
Kdo je parazit
Existuje mnoho definicí parazitismu a každá má nějakou výjimku. Nedá se říct, že je to každý, kdo se živí na úkor někoho jiného, protože by se jednalo o definici příliš obecnou. Slovo parazit, znamenající příživník, pochází z řečtiny, ale velmi úspěšně se zabydlelo i v dalších jazycích, včetně češtiny. Pravda, v případě našeho jazyka existuje i zvukomalebnější český výraz - cizopasník, ale původní parazit mu s úspěchem odolává a zdá se, že i vítězí. Je kratší (rozuměj slovo), elegantnější a voní exotikou...
Parazitický organismus žije na úkor svého zpravidla většího hostitele, odebírá mu minerální látky, živiny či vodu, ale na oplátku mu nepřináší nic. Svým přiživováním mu naopak škodí, protože mu odebírá energii a velmi často také narušuje jeho tkáně. Kromě toho může být přenašečem dalších organismů, které mohou být pro hostitele ještě nebezpečnější. I přesto jsou ale parazité nedílnou součástí přírody a mají v ní své nenahraditelné a velmi důležité místo.
Parazitismus se podobá predaci (vztahu dravce a kořisti), ale kromě rozdílné velikosti „strávníka“ a jeho „oběti“ se od ní liší také v tom, že většina parazitů přitom své hostitele nezabíjí, protože by tím ohrožovali svou vlastní existenci. Je to logické a souvisí to s dobou trvání společného soužití parazita a hostitele. Čím je toto soužití delší, tím menší škody cizopasník svému hostiteli působí, až může dojít ke změně jejich vztahu na mutualistický, kdy mají ze symbiózy prospěch obě strany. Příkladem mutualismu může být existence stovek druhů střevních bakterií, které nám pomáhají trávit některé složky potravy, na něž sami nestačíme.
Kde je najdeme?
Stručná odpověď by zněla: všude. A odjakživa. Parazitismus jako životní strategie je stará jako sám život. Už mezi prvními buňkami se pravděpodobně našly takové, které žily na úkor jiných – vysvětluje se tak např. původ mitochondrií a chloroplastů eukaryotické buňky. (Eukarytotické buňky jsou složitější s dobře rozlišeným jádrem, odděleným membránou. Prokaryotické jsou jednodušší, bez ohraničeného jádra. Do říše prokaryot patří bakterie a sinice, eukaryonta pak zahrnují vše ostatní.) Cizopasnictví není výlučným znakem některé omezené skupiny organismů, ale najdeme ho u zástupců nejrůznějších taxonů, ať už jde o mikroorganismy nebo mnohobuněčné houby, rostliny či živočichy. Je přitom typické také pro viry, agens, stojící z hlediska biologie na pomezí mezi živou a neživou přírodou.
Parazitické jsou některé bakterie a mnozí prvoci (bičivky, ničivky, trypanozomy, bičenky, měňavky, kokcidie, zimničky atd.), z vyšších živočichů pak např. hmyzomorky, motolice, tasemnice a hlísti, roztoči (klíšťata) a různý hmyz (vši, blechy, dvoukřídlí, blanokřídlí) ale i někteří obratlovci (mihule, kukačky, upíři). Pokud vás upíři zarazili, tak vězte, že jde skutečně o zvířata sající krev, příbuzné s netopýry. Zůstaňme u zvířat, protože parazitických rostlin je tolik, že by to bylo na několik článků.
Už má zase roupy
„Už má zase roupy“ často říká matka o nezbedném dítěti a už si asi ani neuvědomuje, kde má toto okřídlené napomenutí svůj původ. Roup dětský Enterobius vermicularis je jedním z háďat (Nematoda), žijícím ve střevě. Samice klade vajíčka v okolí konečníku, což nepříjemně svědí. Dítě (ale i dospělý) se pak škrábe, poposedává, prostě „má roupy“. A jelikož má roup jednoduchý životní cyklus, může je mít velmi dlouho. Postižený se totiž sám opětovně nakazí tak, že nevědomky přenese vajíčka do úst, aby se z nich po průchodu trávicí soustavou vyvinuli noví dospělci. Tady je naprosto jednoduchá prevence – důsledná hygiena. Složitější je vývoj u škrkavky (např.rod Toxocara), u níž se v tenkém střevě líhnou z vajíček larvičky, které se provrtávají postupně až do cév, které je přes