Zdravím,
vracím se sem asi po 5ti letech. Před těma 5ti lety jsem se divil proč lidé kteří se ze svého problému dostali za přispění tohoto fóra přestali zde odpovídat na dotazy a úplně se ztratili. Já jsem udělal to samé. Ale už dobrý půl rok mě svrbí ruka. Když jsem se totiž vyhrabal ze svých zdravotních (i životních) průšvihů, začal jsem vidět lidi okolo sebe kteří trpěli a aktivně jsem se jim snažil pomoci. Po čase jsem přišel na to, že jim spíše ubližuji, protože na to co si měli pro uzdravení přijít svou vlastní iniciativou, jsem jim řekl já a defakto jsem je tím odsoudil k dalšímu neúspěchu a prohloubení jejich problémů. Od té doby vidím kolem sebe stále trpící lidi, ale už jim nepomáhám, nevím jak to udělat. Lidé asi opravdu potřebují trpět, je to jejich vzorec chování který mají rádi. Když řeknu, že jsem se z candidy dostal bez jediného klistýru a moji nejextrémnějšími spojenci byla lichořeřišnice, ostropestřec, lněný semínko a kefír a že jsem nikdy nepodstoupil jakoukoliv očistu těla, kromě občasných jednodenních půstů, tak si tady připadám jak exot. Z naprosto zakomplexovaného člověka s kožními problémy ve všech zákoutích mého těla a na obličeji se sklovinou na zubech tak měkkou, že se při skusu zuby lepily na sebe jsem dnes zdráv, zůstaly mi na obličeji jen trochu roztažené póry. Dokonce mi začaly růst vlasy tam, kde už roky nerostly. Dnes mám vše po čem jsem toužil. Bojím, bojím se předat své zkušenosti dál ostatním lidem. Těší mě, že všechny potřebné informace zde už dávno jsou. Chtěl bych jen říci to co je tady psáno hodněkrát, že z něčeho se vyléčit není jen o tom co přijímáte svým žaludkem, ale také to co přijímáte svýma očima a ušima. Je to stejně důležité. Jakékoliv specializované diety a účinné látky jsou jen pro urychlení, nejsou zásadní. Lidé mají rádi boj - s čímkoliv, bojují s candidou, ale zapomínají, že bojují proti sobě. Bojují s candidou, ale té vytvořili ideální podmínky - oni jsou ideální podmínky - bojují proti sobě, místo aby si uvědomili, že v nich je něco špatně a změnili se. Oni to ani neví. Neměli šanci se to nikde dozvědět. Člověk musí trpět, pak nalezne vůli něco udělat a hlavně sebeúctu. Ale jak pomoci lidem kteří ještě dost netrpí ? Jak jim pomoci ? Někdy je ta hranice tak daleko, že ji člověk nepřežije. Berte prosím svou léčbu vážně, lituji ztraceného času než jsem dotrpěl do toho stavu, který mě konečně naštval natolik abych udělal co jsem měl udělat daleko dříve. Zkuste se někdy zastavit a kouknout se na sebe z horního rohu místnosti, koukněte na sebe takto když je vám špatně. Možná si uvědomíte, že tu hru už hrát nechcete, že byste se radši viděli třeba jen trochu někde jinde. Změňte to. Nakonec můžete přijít na to jako já, že ta změna je věc, na kterou budete rádi vzpomínat a budete ji brát jako odrazový můstek druhého života. Druhý život jsem pojmenoval takový stav, kdy si uvědomíte co skutečně chcete vy a co do vás vložili rodiče a spol. , kdy odhodíte tuny nepotřebných životních pouček jiných a přestanete se jimi řídit. Kdy přestanete hrát hru jiných lidí. Začnete hrát svou hru na život.
Nevím, jestli je toto jen můj výlev ze svrbění rukou anebo zde budu přispívat více. Jestli nic, tak aspoň víte, že vyléčit se je možné i bez speciálních přípravků a diet. Samozřejmě, že tyto mohou a urychlují léčbu.
|