ingeska píše:
Dobrý den pane Jardo a všichni ostatní, mám velký problém s rodiči. Mají o mě strach, kvůli mému novému stylu stravování (podle těchto stránek). Pochybují o mém duševním zdraví, nevím jak je přesvědčit, že vím, co dělám, včera z nich dokonce vypadlo, že skončím v blázinci a vyhodí mě ze školy. Moje váha byla vždycky nízká, nyní jsem zhubla 2 kg, což si myslím není nijak hrozné, ale moje BMI je 17,6. Mají strach možná také proto, že jsem jedináček a po tom všem, co si můžou přečíst v různých debilních článcích o „zdraví“. Navíc teď začínají prázdniny, tak budu odkázána na domácí stravu a pod stálým dohledem. Já si nevím rady, oni jsou úplně šílení, nutí mě se před nimi vážit, pořád zkoumají, co jsem celý den jedla, najednou mi kontrolují žebra a prý, že mám kostnaté zápěstí, ale já jsem to tak měla odjakživa! Jen se jim to teď najednou zdá. Mám pocit, jako by je najednou chytil nějaký amok strachu a zatemnil jim mozek. Je mi 20, ale stále žiju u nich a jsem na nich závislá. Jen bych dodala, že jejich hlavní stravou je chleba, bez něj, polévky a vařeného oběda s masem si myslí, že musí každý zemřít. Ještě bych chtěla říct, že o víkendu jím jejich domácí obědy (nedá se jinak).
http://vlasta.atlas.centrum.cz/tema-tydne/2011/5/19/clanky/chci-jist-zdrave-jsem-nemocna/ Jestli si přečtou tohle, tak myslím, že mám ústav pro duševně choré jistý. Proč je v téhle debilní společnosti tak těžké být zdravý
Prosím vás ostatní na fóru, jak tohle řešíte?
toto je naozaj velmi tazko riesitelne, hlavne, ked sa pravdepodobne nemas moznost odstahovat (inac by si to, myslim, uz urobila...)
zo stran rodicov je to jednoznacne psychicke tyranie....
co sa vsak tyka clanku, myslim si, ze je to v prvom rade o psychike (ako napisal aj Petr2). ak ta nie je ok, clovek moze do takehoto extremu lahko sklznut, dalej aje to o tom, ako dokaze mat clovek nad vecou nadhlad, to moc ludi vsak nema. povedala by so, ze co tu sledujem profili prispievatelov na zaklade prispevkov, je ich tu dost, ktori su "v tom" probleme namoceni, alebo minimalne na hrane.
hovorim aj za seba.
sledovat sa dokazem dokonale, dosplo to az k tomnu, ze mi zacalo byt horsie (no tu je psychika!!!!!) pomaly si uvedomujem, kolko casu premyslam ani nie tak nad jedlom, to riesim uz automaticky (chvalabohu), no nad svojim stavom, strazit si vylucovanie, pitny rezim, doplnky, aby sa nic s nicim nebilo, to je poriadne na palicu.
takze opatrne opatrne!!
hm, este vsak musim napisat, ze som nastastie samostatna a manzel ma podporuje a je ale aj mojim akoby radarom, robi to velmi citlivo a ja som mu za to vdacna...