...Lidská bytost a její život má čtverý rozměr (dalo by se říci i součásti zdraví ) : biologický, psychický (duševní), společenský (vztahy) a duchovní (spirituální, smysl života atd.)... ...Životní situace vážně nemocného člověka bývá velmi složitá a plná ztrát. Nemoc člověka a vyrovnávání se s ní ovlivňuje celá řada faktorů a potřeb – tělesných, sociálních, duševních i duchovních. Vnímání a podpora těchto potřeb napomáhá lepší připravenosti pacienta i jeho nejbližšího okolí zvládat nemoc. Péče o duchovní potřeby se stává nedílnou součástí komplexní péče o nemocné ve zdravotnických zařízeních. Na základě našich několikaletých zkušeností (v posledních 6 letech se duchovní služba ve zdravotnictví dynamicky rozvíjí) můžeme říci, že si v nemoci, více než kdy jindy, pokládají lidé otázky po smyslu života, své aktuální životní situace, smyslu nemoci, a samozřejmě také hodnotí svůj dosavadní život. Tyto otázky často vzbuzují touhu po sdílení či odpuštění.
Pomoc ve spirituální oblastihttp://www.nemocnicnikaplan.cz/clanek/2 ... /index.htmChceme-li těžce nemocnému skutečně pomoci, musíme vzít vždy v úvahu reálnost potřeb, úzkostí, bolestí, útěch a nadějí, které se v tomto prostoru života vyskytují. Pomáhat může účinně ten, kdo je nemocnému blízký, má pro něho pochopení a nemocný sám si ho pro tuto rolí zvolí nebo k nabízené pomoci svobodně přivolí. Není dobré ihned přesouvat tuto pomoc na "odborníky" (kněze, pastoračního pracovníka, psychologa). Setkání s nimi má být sice nemocnému na jeho žádost vždy umožněno případně nabídnuto, je-li se být pro něho akceptovatelné, ale to neznamená, že nemá poskytnout
určitou pomoc kdokoliv z okolí nemocného, kdo je toho schopen a od něhož nemocný pomoc žádá nebo očekává. Lze říci, že pro poskytnutí základní pomoci ve spirituální oblasti je do jisté míry vybaven každý zralý člověk. Především může téměř každý poskytnout příležitost k chápajícímu rozhovoru. V něm se nemusí nemocný dozvědět nové informace, ale ujasňuje si v něm své otázky, pochyby a zkušenosti ze spirituální oblasti a aktivuje jejich přítomnost ve svých úvahách i ve svém prožívání.
Dále je třeba poskytnou nemocnému ve vzájemném vztahu "prostor" pro introspekci, pro různé fáze prožívání a pro jiné postoje a názory, než jsou naše vlastní. Je mu tedy třeba dovolit, aby byl sám sebou a připustit změny a zvraty v jeho náladách a také třeba v náboženských postojích. Nemůžeme mu vnucovat naše vlastní rozpoložení, prožívání a hodnocení situace. Nikdy mu nemáme bránit v cestě do větších hloubek jeho nitra i vztahů, i když změny jeho nálad mnohdy komplikují a znepříjemňují už tak náročnou situaci.
V řadě situací může intervence psychiatria nebo psychologa nemocnému umožnit, aby se mohl se svými existenciálními a spirituálními tématy účinně zabývat a vypořádat, aby mohl i tuto oblast života užívat a tak lépe zvládal svou životní situaci.
A konečně může pomoc spočívat ve zprostředkování výslovné a kvalifikované duchovní pomoci knězem, jáhnem, kazatelem nebo jinými souvěrci. Pro ty, kteří o tuto pomoc žádají a chtějí jí využít, případně těm, kdo sice nežádají, ale k takovéto pomoci přivolí, to znamená zpravidla značný přínos a oporu.
Smysl pomoci Spirituální hodnoty, jejich podpora a komunikace o nich, umožňují mnoha lidem prožít smysluplně, užitečně a někdy i výslovně šťastně ty fáze života, které jsou jinak bolestné a mnozí pochybují vůbec o jejich smyslu. Proto pro ně mějme pochopení a to i tehdy, když je vůbec nesdílíme nebo je nesdílíme v podobě, ve které je chápe a prožívá nemocný.
V oslabení nemocí potřebuje většina lidí pomoc a podporu buď proto, že se ocitají v nové a pro ně neznámé situaci, nebo proto, že je jim najednou zatěžko opírat se o ty spirituální hodnoty, které doposud hrály v jejich životě velkou roli a jejichž užívání bylo bezproblémové. Žádný těžce nemocný by neměl být ponechán jen svým vlastním myšlenkám, pochybnostem a obavám bez možnosti mluvit o nich s někým, komu důvěřuje. Právě tak by neměl být bez posily víry, naděje a odhodlání život dobře dokončit a dovršit, kterou mu mohou ve větší nebo menší míře zajistit druzí lidé. Situaci zpravidla usnadňuje, je-li nemocný zakotven v nějakém náboženském systému, ve kterém může potom snáze svá spirituální témata chápat a komunikovat o nich - najde-li ovšem partnera k rozhovoru, se kterým má "stejnou řeč". Nicméně je třeba zdůraznit, že
spirituální (duchovní) témata můžeme a máme předpokládat u každého člověka, jde o širší oblast, než je oblast výslovně náboženské praxe a běžných náboženských projevů. Úkoly nemocného I těžce nemocný potřebuje mnohdy naplnit řadu úkolů, které k životu patří. Uveďme je v několika bodech, které se pokusí vystihnout aspoň nejpodstatnější věci:
- zorientovat se v situaci, která je pro něho nová (prostředí nemocnice, odkázanost na druhé, nemohoucnost, vědomí blízkosti smrti) - nejde o zvyknutí si, ale vlastně o přijetí více či méně nové životní role;
- uvést do souvislosti dosavadní život s tímto "okleštěným" nebo pomalu hasnoucím - překonat nešťastné "rozpadnutí" života na dvě části: na aktivní, vydávanou za šťastnou a pasivní (nemoc a umírání), která se jeví jako bezcenná nebo velmi ve své ceně okleštěná a integrovat nynější stav do celku života;
- najít smysl života i v nové situaci, a také (zejména v blízkosti smrti) docenit smysl života dosud žitého;
- vyrovnat se se strachy jak o sebe (jak zvládne bezmocnost, bolesti, samotnou smrt) tak o bližní (životní partner, děti, kdokoliv, kdo je na nemocného nějak odkázán);
- vyrovnat se s bilancí vlastního života (přijetí vlastního životního příběhu a role nemocného v něm) s jeho úspěchy a neúspěchy
- vyrovnat se s domnělými nebo skutečnými utrpěnými křivdami a neúspěchy - odpustit;
- vyrovnat se s manky vlastní odpovědnosti vůči těm, kterým se nemocný cítí být odpovědný: životní partner, děti, podřízení, "osud", Bůh - tedy dojít odpuštění;
Zatím jsme zcela záměrně pojednávali o zásadních existenciálních otázkách, které nemocný více či méně nutně bude řešit. Doplňme, že v určité (nemalé!) míře platí toto všechno i pro blízké okolí nemocného. Ze zkušenosti se dá říci, že do té míry, do jaké blízcí nemocného úspěšně "spoluřeší" (byť jen sami ve své mysli) existenciální otázky nemocného a do té míry, do jaké přijímají jeho reálný stav a prognózu, byť by byla sebehorší, do té míry mu mohou být pomocí a oporou. A naopak: "vyřazováním" těchto otázek a úkolů vyřazují sebe z okruhu chápajících, pomáhajících a tedy nemocnému blízkých.
Shrnutí: - dívejme se na těžce nemocné a na jejich prožívání s velkou úctou, neměřme vše měřítky našeho "života ve zdraví";
- připusťme, že pro nemocného mohou být spirituální hodnoty (vztahy lásky a důvěry k bližním, záležitosti nitra, vztah k Bohu, náboženské úkony) důležitější, než skutečnosti, které sleduje léčba;
- uvažme, že těžce nemocný zpravidla potřebuje pomoc v těchto spirituálních tématech:
osobní víra
odpuštění (odpustit a přijímat odpuštění)
zpracování minulosti, které souvisí se stavem naděje v přítomnosti;
- setkávání s těžce nemocnými prověřuje a obohacuje spirituální oblast toho, kdo se mu věnuje, je výzvou k ochotě vyrovnávat se s těmito otázkami ve vlastním životě. Ten, kdo je nevytěsňuje a neuhýbá jím, bude nemocnému užitečný a sám bude obohacen.