Navazuji na předchozí příspěvek:
(spousta lidí zkusila už meditovat, ale mají vnitřní zábrany a předsudky k církvím, a tudíž k pánbíčkářským modlitbám...zvláště těm na kolenou
, přesto při čtení Babičky a vůbec původní vesnické zbožnosti, je inspirující, jak žili prostí lidé nejen více v souladu s přírodou, ale i s duchovními potřebami vlastními každému člověku. Dokázali se modlit prakticky při jakékoli vhodné příležitosti- práci na poli, v době odpočinku a pravidelně u jídla, ve chvílích starostí, proseb i projevů vděčnosti za vše dobré, co dnes v životě bereme jako samozřejmost.... atd.).
-
modlitba ústní má spíše vnější ráz, je buď formulovaná – naučený text (třeba Otčenáš) , dříve i dnes se některé modlitby recitují nebo zpívají nebo osobněji může ústní modlitba
spontánní reakcí na to, co člověk prožívá a potřebuje vyjádřit vlastními slovy (jak to doporučoval dle bible původně Ježíš svým učedníkům - místo toho aby bezmyšlenkovitě stále opakovali naučený text,... dokonce vybízel své následovníky aby se nebáli modlit se i v duchu beze slov, ve svém srdci (šeptem polohlasně nebo i zcela bezhlasně či jen s "povzdechy" jako např. "ježíši pomoz mi, nevím jak dál..." s následným myšlenkovým a pocitovým "vylíčením svého stavu" Bohu v nebesích..., a Ježíš učedníky vybízel aby důvěřovali že Bůh i takovéto tiché modlitby ze srdce vyslyší - pokud jsou v souladu s jeho vůlí a s tím co je pro nás z dlouhodobého hlediska dobré...
).
-
modlitba vnitřní [kontemplativní, rojímající]
Spadá víceméně do oblasti mystické zkušenosti s božským nad námi.... Pro pořádek malá definice a
vymezení co spadá pod slovo "mystika" dle wikipedie:Slovem
mystika (pův.řecké slovo) má vícero významů:
1) v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským;
2) v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence;
3) v moderní době nejrůznější způsoby vytržení nebo vybočení z účelové každodennosti, k prožitkům zklidnění, hloubky, celistvosti a podobně;
4) v často pejorativním významu (mysticismus) - zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím.
(více viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mystika)
Vnitřní modlitba se projevuje navenek spíše jen postojem těla, které hraje také svou roli, ale to důležité se zde odehrává uvnitř, jde právě o umění naslouchat v tichu Bohu a jemu přenechat iniciativu. Vnitřní modlitba vychází z meditace Božího slova, jde tedy o modlitbu mentální, modlitbu mysli, což je něco jiného než modlitba rozumu. Mysl je podle Origena (a následně i západní tradice) orgánem kontemplace (rozjímání, hlubokého uvažování), místo, kde můžeme vidět Boha.
Ve východní tradici je však za takové místo považováno srdce. Bůh se tedy setkává s člověkem na základě schopnosti, která je člověku zcela vlastní.
(populární je spisek autora co se nazývá "mnich východní církve", napsal Úvod do Modlitby Ježíšovy (pojednání o vnitřním typu modlitby). Ač je zakotven jako autor v západní tradici křesťanství, zřejmě cítil prázdnotu a potřebu osobnějšího prožívání přítomnosti Boha jak jej podle jeho názoru více cítí východní tradice křesťanství)
Sv. Terezie k tomu říká:
„Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován.“ Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7). Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává zrodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu." Vnitřní modlitba vychází z meditace slova Božího, především evangelia. Při ní se člověk učí naslouchat v tichu Bohu, nechává na sebe působit Boží slovo. Rozvoj vnitřní modlitby pak záleží jak na Boží milosti, tak na lidské spolupráci s touto milostí. Bůh touží dávat se člověku až do úplného sjednocení duše s Bohem. Jenže k tomuto sjednocení je třeba většinou dlouhého procesu očišťování z nejrůznějších nedokonalostí. Zde opět záleží na Bohu, jakým způsobem a jak intenzívně duši očišťuje. Na člověku pak zůstává buď říct své „ano“ k tomuto často bolestnému procesu a tak postoupit dál nebo setrvávat na tomto stupni, případně couvat zpět.
Čím lépe člověk spolupracuje s Boží milostí na základě víry a lásky a přenechává mu jednání, tím se jeho modlitba zjednodušuje a zároveň prohlubuje. Modlitba se jakoby slévá s životem v jedno, člověk si čím dál jasněji uvědomuje Boží vedení a poddává se mu. Zjišťuje také, že Bůh je stále přítomný v jeho nitru a může se s ním tedy setkat kdekoli a kdykoli. Tím se zrychleně blížíme k mystické modlitbě.
Je to čas věnovaný Bohu výhradním způsobem, i když se snažíme o rozhovor s ním po celý den.
Modlitba je bytím v přítomnosti živého Boha, spočinutím pod jeho milujícím pohledem, časem pravdy, poznáním sebe, sdílením srdce, vyjitím ze svého omezeného já..., ale také bitevním polem, cestou pouští, zkouškou vytrvalosti, obnažením ran, rozhodnutím k víře a naději... Především je ale iniciativou Boha, který je „stravujícím ohněm“ a jehož touhou je
zjevit nám důstojnost naší duše, v níž je jeho podoba otištěna. Jeho osobní láska sklánějící se ke každému člověku je vždy výzvou k osobní odpovědi lásky. Proto kolik je lidských životů, tolik je cest a výrazů modlitby.
Výchozí skutečností rozjímavé modlitby je, že Bůh je přítomen v člověku (možná v tu chvíli
, nebo i dlouhodobě během života, neboť (1Ko kap.) je psáno "jste chrámem" Božím (pokud) ve vás přebývá boží duch...
). Konkrétně přítomnost Krista, jemuž není cizí nic opravdu lidského. On se rozhodl z lásky se spojit s člověkem natolik, že se jím stal a přijal lidský úděl a smrt. Kdo jej následuje ve svém životě přijetím toho, co přijal On, nachází ve spojení s ním nový život.
Jsou-li tato tajemství křesťanské víry předmětem četby a meditace,
díky pravidelné osobní modlitbě jakoby sestupují stále víc z hlavy do srdce a umožňují Bohu, aby nás přetvořil zevnitř natolik, nakolik to jen naše svobodná vůle dovolí.Bůh neodepírá dar modlitby nikomu. Záleží však na člověku, jak s tímto darem naloží. Tuto lidskou iniciativu při modlitbě bychom mohli nazvat „modlení“, je to určitý způsob, který se člověk může naučit,
rozvíjet nebo i měnit. Na vnitřním postoji při „modlení“ pak záleží, do jaké míry bude modlitba opravdovým setkáním s živým Bohem, zda naše prosby budou vyslyšeny.
Nejde přitom o aktivitu při modlitbě ani o nějakou metodu modlitby, ale spíše o celkovou vnitřní dispozici člověka (víra, důvěra, pokora, čisté srdce...) a vůli modlit se a sjednotit svou vůli s vůlí Boží. Proto je důležitá příprava na modlitbu.
K vnější části přípravy patří např.
místo modlitby – tiché soukromí doma (zavřené dveře pokoje), příroda nebo zvláštní místo. Důležitou roli hraje taky čas, který je člověk ochoten věnovat modlitbě, může se stát, že někdo nemůže pokročit v modlitbě, protože jí věnuje málo času. Na druhou stranu je také možnost naučit se využívat k modlitbě různé okolnosti a životní situace. Dalším prvkem přípravy je
postoj, poloha těla, která by měla vyjadřovat úctu k Bohu, ale zároveň by měla být
přirozená; taková, aby nepotřebně neodtahovala pozornost od modlitby kvůli nepohodlnosti.
Dalším krokem je
příprava nitra na modlitbu: sem patří snaha o očištění svědomí, ovládnutí představivosti, myšlenek, vzpomínek, vůle, snaha o čistý úmysl, vnitřní ztišení, odtržení se od všeho, co by mohlo překážet v soustředění se na Boha. Nejdůležitější pak je stanout celou svou bytostí v přítomnosti Boží, vzít na vědomí, že Bůh je opravdu zde (resp. že není od nikoho kdo jej hledá vzdálen).