Před 15 lety mi v jednom krajském městě diagnostikovali Diabetes I.typu a "úspěšně mě léčili" 10 let tak, že mě na konci musela sbírat záchranka i desetkrát týdně a neschopná samostatné existence jsem už jen čekala na smrt (byť se mi při tom díky jednomu z mých zoufalých pokusů s alternativním samoléčením povedlo odvrátit podle lékařů nevyhnutelnou doživotní dialýzu a ledvinové testy dostat nastálo "na hranici normy" bez jakýchkoli léků). Nebylo mi ani třicet. Rodiče mě odvezli do nemocnice v jiném krajském městě, kde nechápali, jak jsem takovou "péči" mohla tak dlouho přežít, a mi dali inzulínovou pumpu. Pokles spotřeby inzulínu na polovinu byl okamžitý (ze 120 jednotek na den na 60), od nasazení inzulínové pumpy dodnes mě záchranka nesbírala ani jednou, do 3 měsíců jsem "ožila" a stačilo 40 jednotek na den. Ovšem téměř od začátku jsem používala dávkování podle sebe a ne podle doktorského rozpisu. Pak jsem zase sáhla po alternativní medicíně a shodila si spotřebu inzulínu postupně na 20 jednotek na den (od začátku dojíždění do diabetologického centra vzdálené nemocnice bez jakéhokoli hubnutí, spíše s tendencí přibírat). A tady nastal problém: 1. "neplnila jsem normu" spotřeby inzulínu a 2. tělo "přestalo chtít" i poslední na trhu dostupné chemické pilulky, k nimž jsem se po 11 letech závislosti na polykání hormonů štítné žlázy dostala (zvracela jsem nejen je, ale jakékoli jídlo a pití včetně čisté vody během dne, ovšem stačilo "léky" vysadit a za pár dní...). Neposlušného pacienta je nutno potrestat, protože "domluva" nepomohla. Sebrali mi inzulínovou pumpu, protože počítali s tím, že do týdně mě přiveze záchranka a oni už mě donutí poslouchat. Rozhodla jsem se, že mě záchranka nepřiveze. Spotřeba inzulínu mi sice přechodem na pera stoupla hned na dvojnásobek, ale další úprava stravy a "alternativa" mě vrátila zpět na průměr zhruba 20 jednotek na den. Nakonec mě vyhodili "pro nespolupráci", protože už je nebavilo dávat mi už třetím rokem za sebou podepisovat reverzy s ústním komentářem, že s takovými hodnotami hormonů štítné žlázy nikdo déle než pár dní nepřežije. Teď jsem ve "svém" městě u jiné doktorky než dřív, ale stejně jako ty předchozí ji zajímá jen kolik chci napsat inzulínu do per a o víc se nestará. Doktorské rady nepotřebuju, ale chybí mi čtvrtroční pravidelné podrobné výsledky krevních testů, podle kterých jsem si "alternativně" průběžně snadno upravovala, co bylo potřeba. K těm se ale nelékař sám nedostane (do laboratoře potřebuje žádanku s razítkem). Toť situace. 1. Už v prvních letech "léčby cukrovky" jsem zjistila, že škroby ve stravě znamenají v kombinaci s "rychlým inzulínem" záchranku nebo vysokou koncentraci cukru v krvi. U "kompenzovaného diabetika" znamenají vysokou denní spotřebu inzulínu. Cukry jím tedy pokud možno jen jednoduché, ale už řadu let jsou to pouze cukry obsažené v zelenině, občas ty z ovoce a z Tibetského mléčného kefíru. (Sladké mi nikdy nechutnalo a nutnost začít jíst kostkový cukr pro kompenzování hypoglykemii po nasazení inzulínu pro mě byl ještě větší trest než to neustálé píchání kovové jehly do těla.) Tělo si umí udělat cukr z jiných věcí (bílkovin, které kvůli ledvinám skoro nejím, a tuků - používám jen "panenské oleje" v enormním množství). "Normální jídlo" už nejím asi 10let, vše si připravuju sama, pokud možno ze "základních surovin" (včetně "plevelů" jako kopřiva, smetanka lékařská atd.), "solím" mořskými řasami (na internetu v obchodech s léčivými bylinami a pro gastroprovozy sehnatelné levně, byť s kamínky a úlomky mušlí). Syrovou stravu bohužel už moc nezvládám, většinou zeleninu krátce dusím nebo restuji kvůli změknutí. Co mi doporučíte, aby byla má strava co nejalkaličtější? 2. Např. Patakyovi píší o snížení denní spotřeby inzulínu na 20 jednotek reflexní terapií, ale prolomení této hranice považovali za nemožné. (Od pár lidí slyšela, že jakýsi homeopat někomu tuto cukrovku vyléčil úplně.) Na této hranici už několik let zhruba jsem, když se hodně snažím, přiblížím se až na měsíc pouze k 10 jednotkám, ale nevydržím to o mnoho déle bez rostoucí silné únavy a "chutí" a ještě většího překyselení. S trvalým extrémním překyselením si nevím rady. Je to u mě důsledek především velkého kolísání koncentrace cukru v krvi (od hodnot hladového zdravého člověka až po pětinásobek hodnoty hranice pro diagnózu cukrovka v důsledku injekcí "krátkého" inzulínu několikrát za den). Když nic přirozeného nezabíralo, denně jsem ráno pila jedlou sodu (lžíci do 1-1,5litru teplé vody). Bohužel jsem si tím těžce poškodila sliznice trávicího traktu (nejsme totiž chemická laboratoř). Alkalizaci šťávami používat nemůžu, protože jsou cukerný koncentrát (i ty zeleninové), čili se na ně "musí píchat inzulín", což znamená další výkyv koncentrace krevního cukru a velké riziko kolapsu, protože množství cukru ve šťávě neodhadnu. Jak mi radíte tohle řešit? Jak můžu své tělo aspoň "zneutralizovat"? Slyšel jste někdy o někom nebo někoho takového dokonce znáte, kdo se z "dětského diabetu" 100% vyléčil i po mnohalété "léčbě inzulínem" (pokud ano, prosím o informace, odkaz, kontakty...)? 3. Uvědomuju si, že značný podíl mé závislosti na inzulínu je psychický (podvědomě diktované "potřebuju, musím, nemůžu, nesmím, neobejdu se bez..."). Pokud jím, je mi bez drogy-inzulínu zle. Vím, že mě doktoři budou držet v šachu a budu jen snadno manipulovatelnou loutkou v jejich rukou, dokud se závislosti na jinak nesehnatelné droze (o které dobře vím, že mě ve skutečnosti zabíjí, ač mi z krátkodobého hlediska pomáhá přežívat) nezbavím. Moje "alternativní samoléčení" tedy trpí především "nutným" naprogramováním mezi kontroly tak, aby z krevních testů nešlo zjistit, že "nejsem hodná" (skutečné dávky inzulínu se nezjistí, a proto lze v pohodě slovně "plnit normu", ale např. vysoký cholesterol z čištění jater klesá pomalu a dlouhodobě chybějící hormony štítné žlázy se nezamaskují) a nedošlo na tvrdý trest (zavření na psychiatrii pro "sebepoškozování a sebevražedné tendence", od kterého bych se reverzem nezachránila, protože by mi ho vůbec k podpisu nedali, by byla jistá smrt z předávkování už při první "správné" injekci inzulínu - tou psychiatrií mi vyhrožovali už mnohokrát a "pro záchranu života" ji prý mohou "být nuceni použít"). Na diabetologa, pro kterého by pacient nebyl jen odbytištěm drogy a který s ním nezachází výhradně podle naučeného "návodu k použití" pacienta-věci, jsem dosud nenarazila. Já lžu, diabetoložka mě podle mých lží a "cílových hodnot" ve svých "normách" "léčí" předepisováním inzulínu a vypisováním žádanek na "nezbytná pravidelná vyšetření u specialistů" (oční, endokrinologie...). Co si myslíte o tomhle? Už několik let si uvědomuju, že moje tělo na píchaný inzulín reaguje stále hůř ("nechce ho", podobně jako před tím přestalo "chtít" pilulkové hormony štítné žlázy), ale závislost mi velí dělat vše pro to, abych si ho mohla dál píchat. Sama se nevyhrabu - vůle to nezvládá a strach je hrozně silný. Napadá Vás, jak to řešit?
|